Co si takhle přestat stěžovat? Na učitele, na RVP, na zákony, na rodiče?

Co si přestat stěžovat, že něco nejde…
… že já bych jako učitelka změnu moc chtěla, ale rodiče jsou takoví a takoví a vlastně jim to takhle vyhovuje… případně jsem sama proti všem kolegům a nic nezmůžu, takže to nemá cenu…
… že já jako rodič, bych změnu moc chtěla, ale s učiteli se nedá vlastně vůbec diskutovat…
… že ŠVP je jasně daný a my se musíme podrobit.
… že zákony v naší zemi neumožňují vzdělávání podle mých představ.
Co si přestat stěžovat a začít tu změnu každý sám u sebe? Co takhle přestat omlouvat vnější okolnosti, že „to tak prostě je“ a my se musíme podřídit?
Nikdy se nemusíme docela podřídit! Podřídit se je volba. Vždycky jde dělat aspoň „něco“, ať už v rámci systému, zevnitř. Nebo můžeme začít dělat „něco“ sami mimo systém. Počítá se cokoliv a nic není málo.
Ale dokud pro nás bude existovat nějaký viník, my budeme vždycky ta oběť. A oběť toho moc nezmůže. Kruh se uzavírá.
Kdežto když jsme naladění na změnu a něco vážně moc chceme, jde to vždycky, stoupáme ve spirále nahoru. Často ne úplně jednoduchými cestami. Ale když jsme vážně nakloněni změně, vždycky začneme potkávat „ty správné“ lidi a informace, které nám pomůžou odlepit se z místa, vyjít ze slepé uličky a posunout se dál. Nikdo neříká, že je to jednoduché. Naopak, vykročit mimo komfortní zónu většinou zprvu dost bolí a člověk se pak ptá, jestli to má vůbec zapotřebí, všichni to známe. Ale stojí to za to. Protože vždycky toho jako učitelé ve státním i jako rodiče můžeme dělat spoustu. A nemusí to být za každou cenu jen odchod ze systémové školy. Nemusí to být ani zakládání nejrůznějších alternativ hlava nehlava. I když i to je super a chvála každému, kdo nemlčí a byť to jen zkusí.Cokoliv, co pomůže udělat krok směrem ke spokojenosti a naplnění. I učitel si může tlačit svou vlastní změnu ve svých třídách. I rodič a i dítě (vážně jo!) může ve škole diskutovat. To vše bez výčitek a obviňování. A pokud se mnou někdo diskutovat nechce, mám vždycky možnost volby...
Každý máme ve svých rukou tu moc. Nikdo a nic není příliš málo. My sami můžeme být ta změna.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrázek
  S nejmladším synem jsme nedávno navštívili PPP ohledně vyjádření k individuálnímu vzdělávání. Byl to zážitek, který si co dva roky ráda nechám ujít, takže pokud byste někdo měl tip na PPP (do zprávy), kde potvrzení má platnost delší než dva roky a kde “berou”, budu vděčná . Paní byla mladá a v podstatě hodná, ale mám pocit, že naše mimosystémová očekávání už z podstaty nemohla být naplněna. Normu máme prostě trochu jinde... Syn se mne po vyšetření ptal, proč ho ta paní vůbec neposlouchala… Myslel tím to, že jí několikrát zkoušel se zájmem něco vyprávět na její přímou otázku třeba ohledně jeho zálib apod., zatímco ona blahosklonně pokyvovala hlavou a ani jednou se na něj nepodívala. Jen si dál něco čárkovala a zapisovala. Dotýkalo se ho to, vnímal to. Stejně jako by se to v rozhovoru mezi čtyřma očima dotýkalo mne. Stejně tak při “samostatné práci” několikrát paní oslovil s tím, že nerozumí zadání (skvělý, že se v šesti umí ozvat) a nechápal, proč mu neodpoví nebo ho aspoň nepožádá,
Další informace
Obrázek
Je to velký rozdíl… Když jsem před mateřskou učila češtinu a angličtinu na základní škole, měla jsem před sebou třídu +/- 20 dětí, pro které jsem s nadšením chystala své hodiny. Tenkrát jsem ještě úplně nepřikládala valnou důležitost vnitřní motivaci, a proto jsem z hodin občas odcházela smutná a frustrovaná. Proč nedokážu zaujmout úplně všechny? Dokážu jich zaujmout hodně, vztahy máme hezké… ale proč, do prčic, nezaujmu úplně všechny? Nejsou moje hodiny dost poutavé a dobře připravené? Mám víc pracovat s interaktivní tabuli? Víc propojit s ostatními předměty? S realitou života? Jak se můžu ještě víc rozkrájet? Tenkrát jsem neměla tušení, že to není o mně. Bylo to o tom, že děti v té třídě se mnou být musely. Nevybraly si mne. Nevybraly si obor, do kterého jsem je měla zasvětit. Příkaz shora zněl jasně: "Naučit češtinu". Vnitřní motivace za těchto podmínek fungovala možná pro hrstku těch, u kterých jsem se zrovna trefila do časo-prostorovo-tematicky-osobnostní roviny, kter
Další informace
Obrázek
  „Jo ták, on chodí do tý školy, kde se neučej, hmmm.“ „Oni teda nechodí do normální školy a ty se s nima ani neučíš. A jak se teda naučili číst? Jestli to teda uměj…“ S podobnými pohledy se setkávám poměrně často. Přímo i zprostředkovaně. A citace výše patří ještě do kategorie těch jemnějších sdělení. Je mi jasné, že se na autory podobných výroků není potřeba zlobit. Vyrostli většinou v přesvědčení, že škola s učitelem v čele a objemem konkrétní látky, kterou je nutné předat, je základ života. Když tohle neabsolvuješ, seš v pytli… a nadobro odepsanej. Čeká tě budoucnost na pracáku nebo v lepším případě kariéra na stupátku popelářského vozu. Nikdy se nenaučíš psát, číst ani počítat. Škola má na tohle všechno patent. Potřebuješ ji, a basta. Já v takovém přesvědčení, asi jako většina z nás, teda taky vyrostla, ale díky mnoha okolnostem jsem měla možnost to postupně začít vidět docela jinak. Nikdy mi nestačilo jako vysvětlení „protože sem to řek“ a „protože to tak prostě je, neptej se“.
Další informace