Někdy se zdá, že je svět úplně vzhůru nohama. Nic nevychází, jak bychom chtěli a jak bychom si představovali... Pokud se rozhodneme jít nevyšlapanými cestami (a takovou cestou může být i rozhodnutí mít dítě na IV, potažmo provozovat něco tak mimosystémového jako sebeřízení), je pravděpodobné, že se budeme setkávat s překážkami, které bude potřeba překonat. Můžeme je očekávat a být na ně připraveni. Stejně tak se ale mohou objevit úplně z ničeho nic. Můžeme si stokrát myslet, že připraveni jsme a život nás muže stokrát vyškolit a ukázat, že jsme jen pošetilí blázni. Jsou to zkoušky, které jsou prubířskými kameny našeho odhodlání. Jak moc věříme cestě, kterou jsme si zvolili? Jak moc nám dává smysl? Jak moc jsme odhodlaní po ní jít? A stojí nám za “potíže”, na které po ni narazíme? Ty překážky nejsou dobré ani špatné. Prostě jsou. Vycházejí často z našich obav a strachů, které jsme nevědomky někam zasunuli, aniž bychom je měli zpracované. Když přijde jejich čas, objeví se v plné síle a