Petra Pokorná Žádníková

  Běžte se sebeřídit! Začnu trochou suché teorie... sebeřízené vzdělávání je vzdělávání, kdy sám vzdělávaný si volí, čím se bude zabývat a co se chce naučit. Tedy řídí sám sebe. Jde o volby jedince vyplývající z každodenního života. Je to vlastně přirozený proces, který vychází z faktu, že člověk je tvor zvídavý a jeho podstatou je chuť a přirozená potřeba se učit. Pokud by tuto potřebu nerespektoval, nedokázal by přežít. Učíme se proto, abychom dokázali fungovat ve světě, který nás obklopuje. Učení je totiž esencí našeho bytí. Každý člověk se v prvních letech života sebeřízeně naučí chodit i mluvit a naučí se mnoho o společnosti, ve které žije. Jak je možné, že se naučíme tak složitým dovednostem jako je mluvení a dorozumívání? Rodiče nám většinou nedávají kurzy, při kterých nás učí, jak mluvit. Jednoduše svým mluvením doprovázejí běžné činnosti a my to po nich časem pomalu začínáme opakovat a postupně se naučíme komunikovat. Dává nám to totiž smysl. A smysl je právě ten zásadní momen

  Mám sen… … sen o tom, že dětem není vnucována povinná školní docházka. Vzdělávání je radost a přirozená součást vývoje, nikoliv povinnost uvalená shora. … sen o tom, že pokud už stát chce vzdělanost dobrosrdečně zajistit všem, nechť je povinné vzdělávání, nikoliv docházka. Tenhle krok udělat lze a v mnoha zemích to tak funguje. … sen o tom, že si můžu legálně vybrat jakoukoliv cestu. Kromě standardního systému, Montessori a Waldorfu třeba i sebeřízení. Nejedná se o vyšinutost pro znuděné mileniály. Jde o prověřený, přirozený a zcela funkční způsob vzdělávání. … sen o tom, že existuje možnost nevyužívat služeb vzdělávacích institucí, pokud rodiny chtějí vzdělávat doma. Bez nutnosti žádat o povolení a pravidelně dokazovat svou dostatečnost a způsobilost. … sen o tom, že člověk během procesu vzdělávání, které mu pro to dá prostor, má možnost odhalit svůj jedinečný talent. Talent, kterým pozná sám sebe a ze kterého bude moci těžit i společnost. Co je hezčího, než když má člověk možnost d

  Dejte svým snům křídla Vždycky jsem byla samotář. Utíkala jsem do svého světa plného představ a obrazů. Když jsem byla náctiletá, měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí, že jsem na všechno, co s dospíváním přichází, sama. Asi nic neobvyklého v tomto věku. Někdo se s nepochopením svěřuje kamarádům, někdo se cítí dobře v partě… Já o svém světabolu psala… Papír a tužka byly prostředníky mezi světem, jak jsem ho vnímala já a realitou. Na papíře se tak ocitaly básničky a úvahy. Někdy přímočaré, někdy zahalené v jinotaji. Bylo v tom zvláštní uspokojení. I když jsem nic z toho nedávala komukoliv číst, pomáhalo mi to orientovat se v sobě a někdy se ze všeho toho přepětí nezbláznit. Byl to můj únik do bezpečí a ventil. Když jsem psala veřejné práce do školy, taky mne to bavilo. Dokázala jsem psaním vyjádřit i věci, které bych nedokázala vyslovit nahlas. Neuměla jsem mluvit, ale uměla jsem to napsat. Tedy „lidi okolo“ to říkali. Já si to o sobě nikdy nemyslela. Jen jsem psala ráda. Pamatuju