Petra Pokorná Žádníková

  Ačkoliv jsem na základce patřila mezi premianty, dvojka z matiky a fyziky byla na druhém stupni dost vydřená. Žaludeční neurózy, které se s pravidelností dostavovaly v neděli večer, se mi živě vybavují i dneska. A i když jsem v té době byla "bezproblémové dítě", vzpomínky na školu se dají označit všelijak, jen ne jako něco pěkného. Dodnes si pamatuju vzorek ubrusu v kuchyni, kde se mi tatínek v dobré víře snažil vštípit třeba převody jednotek a působil jako můj laskavý soukromý doučovatel. V tu chvíli jsem měla v hlavě vymeteno. Ta situace sama o sobě - navzdory jeho klidu - byl pro mne obrovskej stres a jak už se dneska tak nějak obecně ví, když je mozek ve stresu, je připraven na různé akce (třeba na „freeze“, „flight“ nebo „fight“ – v mém případě to bylo zpočátku většinou to zamrznutí, později na gymplu boj nebo útěk), ale rozhodně není připraven na učení. Dodnes, když přijde na matematický problém, cítím, jak mi mozek vypíná. Je to jako zkrat. Mrzí mne, že to tak mám, p

Výzkumná psycholožka Laura Schulz se svým týmem prováděla sérii pokusů, které přinesly zajímavé výsledky o tom, jakým způsobem se děti učí a co je v učení přínosné a co ne. Jednoho z těchto pokusů se účastnily cca 4-5 leté děti, kterým byl představen určitý hrací objekt speciálně navržený pro účel experimentu. Jednalo se o „hračku“, která v sobě skrývala čtyři rozdílné mechanismy, a ve chvíli, kdy dítě mechanismus odhalilo, došlo k určité reakci (např. když dítě zmáčklo tlačítko uschované v jednom z tubusů, rozsvítilo se světlo). Děti byly rozděleny do tří skupin: 1)       V první skupině lektor dětem detailně předvedl, jakým způsobem mají postupovat, aby docílily určitého efektu (v případě experimentu se jednalo o efekt zapískání). 2)       V druhé skupině lektor hračkou pouze pro zábavu zapískal, aniž by se snažil děti naučit, jak toho docílit. 3)       Ve třetí kontrolní skupině neudělal lektor vůbec nic. Následně byly hračky předány dětem k prozkoumání. Zatímco děti z první skupiny

  Udělali jsme z něčeho tak přirozeného - jako je učení - něco, co se musí, co je povinné a co je tedy většinou pěkná pruda. Vždycky tomu tak nebylo. Od pradávných dob až zhruba do doby před 10.000 lety, kdy se původní kultury lovců a sběračů postupně začaly adaptovat na zemědělství, se děti učily naprosto přirozeně – bez kurikula, bez očekávaných výstupů, bez řízení jejich životů dospělými. Přesto se zvládly naučit vše, co pro svůj život potřebovaly - a vskutku, nebylo toho málo. Všechny tyto dovednosti a znalosti byly mimořádně důležité pro přežití skupiny i pro její spokojený život. Že jsem blázen? Že se nedá přece srovnávat život přírodních národů a život v moderní společnosti? Obsahy učení jsou dost možná úplně odlišné, nicméně jeho principy a instinkty k němu vedoucí zůstávají stále stejné – ať jde o děti z kmene Nharo nebo z Prahy. Děti lovců a sběračů se v minulosti učily a na několika málo místech naší planety, kde je zatím ještě nepokosila naše západní civilizace, se stál