Petra Pokorná Žádníková

  Možná se někomu příměr školy k vězení může zdát neúměrný… ale když se nad tím zamyslíte fakt do hloubky, aniž byste měli potřebu to zlehčovat a hned obhajovat svůj opačný postoj (protože se to takhle děje již po mnoho a   mnoho let, a tedy je to správné nebo proto, že jste tím prošli taky a přežili to a vaše děti tedy musí taky apod.), možná tu spojitost přece jen zahlédnete. Je vážně v pořádku nutit kohokoliv proti jeho vůli pod pohrůžkou potíží se zákonem k docházení do místa, kde je nuceno pobývat ve shora určeném čase a podřizovat se vůli a příkazům lidí, kteří mají zákonnou moc? Děti jsou taky lidi, přece. Je správné, aby monopol na vzdělávání nebyl pouze v rukou státu. „Willingham*, stejně jako všichni ostatní, kteří píší podobné knihy**, dělají   jakoby neviděli toho velkého tlustého slona, který sedí uprostřed místnosti a rozmačkává děti. Děti nemají rády školu, protože je pro ně – odvažuji se to vyslovit – vězením. Děti nemají rády školu proto, že (stejně jako všechny lids

  Podle průzkumu ČŠI: „Základní a střední školy neumějí vyhledávat, rozvíjet a podporovat nadané žáky. Inspektoři shledali, že hlavní příčinou ztráty talentů je nedostatečná kompetence a edukace učitelů, ale také předimenzovanost vzdělávacích plánů. Na interakci učitelů se žáky nezbývá dostatek času. Primárně bychom se měli soustředit na identifikaci nadaných žáků na základních školách, protože když jejich nadání objevíme pozdě, je to nezvratně ztracený potenciál a u těchto žáků se mohou objevit i frustrace, deprimace a poruchy chování.“ Jak tedy odhalit nadané dítě: 1) Vezměte fůru stejně starých a jedinečných dětí s jejich nejrůznějšími vlohami, zájmy a talenty, s obrovskou vnitřní motivací objevovat svět (tj. prostě všechny) a nasypte je do prostředí, jakým je klasická školní třída. 2) Přidejte učitele, který dětem říká, co, kdy, kde a jak mají dělat. 3) Posypte pořádnou dávkou vnější motivace: známky, černé puntíky, hvězdičky, pochvaly, tresty a testy. 4) Nechte pořádně probublat a

  Coby nadšená začínající učitelka jsem si pod sklo svého pracovního stolu dala motivační citát, který mi tenkrát dával velký smysl: „If a child doesn´t learn in the way we teach him, we should teach him in the way in which he/she learns“ (Jestliže se dítě neučí způsobem, jakým ho vyučujeme, měli bychom ho vyučovat způsobem, kterým se učit bude.). Tenkrát jsem to měla každý den na očích, vrývala si ty slova do paměti a mohla se přetrhnout, abych jim dostála… Mnohahodinové přípravy, hromada peněz vložená do knížek a nejrůznějších pomůcek i do materiálu, ze kterého jsem si vyráběla do hodin pomůcky vlastní, neustálé uvažování o tom, jak ty hodiny udělat ještě zábavnější, pestřejší a pro děti příjemnější tak, aby si z nich odnášely to, co jsem jim JÁ (postrkovaná ŠVP a tematickým plánem) měla za úkol předat. A následně jsem viděla, že i když ze svého pohledu dělám všechno možné i nemožné, NIKDY se nestalo, že bych se zavděčila všem. Byly to hezké roky, na které s láskou vzpomínám, s dětmi

  Ad utahování šroubů ve vzdělávání aneb co má větší cenu: radost dětí a jejich vrozená chuť učit se (ano, po svém!) nebo… vlastně cokoliv dalšího, co někdo jiný než dítě, považuje za to nejlepší… Přeloženo z Free to Learn, Peter Gray (pp): „Výzkumní psychologové Mihaly Csikszentmihalyi a Jeremy Hunter před několika lety vedli studii, ve které zkoumali míru pocitů štěstí a smutku u studentů veřejných škol od 12 do 18 let. Více než 800 účastníků z 33 různých škol ve 12 různých komunitách napříč celou zemí nosilo po dobu jednoho týdne speciální náramkové hodinky, které byly naprogramované k náhodné signalizaci v čase od 7:30 do 22:30. Kdykoliv se ozval signál, měl účastník za úkol vyplnit dotazník (kde se nachází, co dělá, jak šťastně/nešťastně se cítí). Ukázalo se, že nejnižší úrovně štěstí dosahovali účastníci při pobytu ve škole, nejvyšší úrovně potom mimo školu při konverzaci a hře s kamarády. Čas strávený s rodiči se nacházel na škále někde uprostřed. Průměrně se štěstí navyšovalo b

  „Jak má asi nechat své dítě doma a vzdělávat ho, když pracuji jako………….. (doplňte) a má to tato specifika………….. (doplňte). A můj manžel pracuje jako………………. (doplňte) a má to tato specifika…………… (doplňte)?“ Nevím… neznám univerzální recept. Kdyby existoval manuál, který spolu s narozením dětí, dostane každý rodič, bylo by to možná jednodušší… ale taky asi hrozná nuda – nemít možnost vše postupně odkrývat a rozhodovat se podle vlastních nejlepších přesvědčení…   Navíc, kdo mne znáte, já nejsem zrovna ten typ, který vaří rád podle receptu   J . Můžu sdílet svůj příběh, ale vždycky to bude jen střípek do skládanky, kterou si každý z nás potřebuje poskládat po svém a úplně sám… Život každého z nás je naprostý unikát a je jenom náš. Zodpovědní za něj jsme jen sami sobě. Nikomu jinému. Já třeba proto, abych mohla být s dětmi doma na IV, jsem opustila teplé a jisté místo a pro mé potřeby finančně velmi nadstandardně ohodnocené. Navíc šlo o práci, kterou jsem tehdy milovala a svého času

  Parafrázovaný citát „Lepší šťastný popelář než neurotický předseda vlády“ se už trochu vžil jako motto naší školy. Je v něm velký kus vtipu, nadsázky i pravdy zároveň. Pokud by to chtěl někdo chápat doslova, může se ptát, proč se chlubíme tím, že děti připravujeme na kariéru popeláře. Určitě nepopírám, že pro mne je osobní pocit štěstí a radost z práce, která mne těší a dává mi smysl, mnohem důležitější než několik titulů před a za jménem a práce ve stresu na vrcholu korporátu. V tomto smyslu mi zkrátka vychází líp ten popelář. Na druhou stranu je popelář do jisté míry i nadsázkou, protože absolventi Summerhillu a Sudbury škol se ve finále věnují celému spektru povolání (inklinujících zejména ke kreativitě) od kvalifikovaných řemeslníků, umělců, muzikantů přes sociální pracovníky až po vědce, zdravotní sestry a lékaře. Možná je někde mezi nimi i šťastný popelář. Každopádně společné mají především to, že měli možnost v dětství dlouho zkoumat své možnosti a tím našli svůj potenciál, za