Petra Pokorná Žádníková

  Když přestaneme učení konzervovat jen jako "vědomosti získané ve škole", vidíme pak, že je prostě úúúplně všude... A taky nám dojde, že není důležitý jen výsledný "produkt", ale celá ta cesta a vše, co jsme na ní posbírali... Sedím v křesle. Přichází nejstarší syn. Začne mi pěstí bouchat do opěrky. Trochu vyjeveně a s otázkou v očích na něj koukám. On se jen potutelně usmívá a buší dál. Nic neříká. Po chvíli si všimnu, že rytmus toho bušení má nějaký řád. Sakra, co mi to jen připomíná... Zaposlouchám se pořádně a vystřelím: “TO JE MORSEOVKA?!” “No KONEČNĚ… píšu ti dokola AHOJ” Naučil se morseovku. Aniž bych to vůbec tušila. Když jsme se o tom dál bavili, tak prostě jen během jednoho dne dokázal vsáknout celý princip a naučit se ji… bez pomocných slov (jakože CÍ-LOV-NÍ-CI tá-ty-tá-ty ), což mi hlava vůbec nebere. Prý ztráta času. Díky appce v mobilu, jak jinak . Cesty učení každého z nás jsou unikátní. Stejně jako témata, která jsou jeho předmětem. Vědět, co a jak

Když překládáte Graye: „Zpozoroval jsem, že studenti v Sudbury Valley, kteří jsou osvobozeni od jakéhokoliv povinného kurikula, si ani s přibývajícími roky nepřestávají hrát. Pokračují dál při hrách se slovy, zvuky, barvami a čísly a často jsou v tom velmi dobří. A zdá se, že to samé platí i pro děti, které vyrůstají v unschoolingových rodinách. Nejčastější matematická hra obvykle zahrnuje i zjištění, že čísla se objevují v neměnných sekvencích, že se tyto sekvence pravidelně opakují (v desítkové soustavě), a pokud jednou tento systém pochopíte, zmizí hranice, kam až dokážete napočítat.“ A do toho přichází šestileté dítě: „Mami, poslouchej… pět plus pět je deset, padesát plus padesát je sto, pět set plus pět set je tisíc, pět tisíc plus pět tisíc je deset tisíc, padesát tisíc plus padesát tisíc je sto tisíc, pět set tisíc plus pět set tisíc je milion, (začínám kulit oči, otvírat pusu a on začíná mít úsměv od ucha k uchu ) pět milionů plus pět milionů je deset milionů, padesát milionů