Petra Pokorná Žádníková

Ano, na fotkách, které sdílíme na Facebooku, je často vidět rukodělná tvorba nejrůznějšího druhu, dovádění venku, tanec, skákání na trampolíně, turnaj ve fotbálku nebo třeba účast na společném úklidu… výsledky a průběh hmatatelných činností (resp. jejich zlomek). To se fotí dobře. I to na fotkách většinou dobře vypadá. Na druhou stranu to vůbec nevypovídá o celkovém dění ve škole, protože těžko se fotí procesy, které probíhají uvnitř člověka. Těžko zdokumentujeme průběh konverzace několika lidí. Těžko zachytíme emoce, které jsou často nedílnou součástí těch konverzací. Podle fotky nepoznáte, co spolu lidé řeší, nad jakými tématy se zamýšlejí, jaký vliv to má na jejich rozvoj a které aha momenty u nich v průběhu takové konverzace nastanou a co se fakticky UČÍ.  Takže chápu, že to podle fotek nebo při letmé návštěvě může na lidi neznalé působit tak, jakože naše škola je jedno velké anarchistické hřiště bez špetky řádu… (a pak pochopitelně s takovým pohledem přijdou i obavy o to, což

Občas se mne někdo zeptá, jak se kluci naučili číst a psát, když teda nechodí do té školy a my jsme je to taky nijak nevyučovali… Odpovídám, že vlastně ani nevím… Ne proto, že se o své děti nezajímám. Zajímám se dost a čas strávený s nimi je pro mne většinou radost, ale do kebulek jim nevidím. Je to vlastně tak trochu jako zázrak, když vidíte, že ty věci fungují, když jim dáte prostor... A co jsem pro to udělala já? Nic. Teda krom toho, že jsem jim odpovídala na otázky... a n echala je být - což je někdy vlastně to nejtěžší. Oba starší kluci měli nejdřív společné to, že se chodili ptát, jak se které písmenko jmenuje… a samozřejmě mne třeba vídají s knihou a taky žijí ve světě plném kódů v podobě tištěných a psaných slov… a to je pak přece těžký nepídit se po jejich významu a způsobu, jak je rozšifrovat, když na vlastní oči vidí, že z toho plyne užitek. Nejstaršímu to spojení nějak secvaklo, když mu bylo sedm a kousek. Přinesl mi vlastnoručně napsaný jednostránkový dopis, který mi

Kurz. Lekce. Hodina. Zaklínadlo a svatý grál vědění. Když se u nás ve škole objeví návštěva, dřív nebo později přijde na řadu otázka. „No a co ty kurzy… máte nějaké?“ Tak máme, jasně. Ale víte, naše fungování na nich vlastně VŮBEC nestojí. Ono je asi pochopitelné, že jsme tak trochu ovlivněni vžitým paradigmatem vycházejícím z domněnky, že když se něco potřebujeme naučit, musíme u toho sedět, většinou v uzavřené místnosti, v lavici, spolu se stejně starými lidmi a danou problematiku se nám snaží vštípit osoba, která příslušný obor vystudovala a má na to PAPÍR. Často se to  navíc odehrává v době, kdy nás to vůbec nezajímá a nevidíme v tom tedy smysl. A často také způsobem, který je úplně mimo náš vlastní styl, kterým dokážeme vstřebávat poznatky a uchovat je v paměti. Určitě se na učitele nemůže nikdo zlobit. Mnozí skutečně dělají, co mohou, a ve třídě o 20+ dětech prostě není možné vyhovět stylu, načasování nebo tempu každého. Tohle je totiž záležitost systému, který je v jádru už po

Nechme ryby ve vodě... Určitě to znáte „Pokud budeme rybu hodnotit podle její schopnosti vylézt na strom, bude si do konce života myslet, že je hloupá“. To sice dává smysl. Ale skutečnost  je taková, že tohle přesně (jako společnost) děláme. Kritizujeme ryby za to, že nevylezou na strom. Pohoršuje nás, když je želva v cíli poslední a říkáme jí „No tak prosím tě, musíš se přece snažit být aspoň trochu jako ten gepard!“. U slonů nám vadí, že neumí našlapovat po špičkách. A had? No, považte, ten prostě neposedí! Hrůza!… Děláme to sice s těmi nejlepšími úmysly a možná nad tím ani neuvažujeme, protože to tak dělaly i generace před námi, takže je to vlastně osvědčené. Ale nestojí to naopak proto za kritickou úvahu? Nejsme všichni náhodou víc než prázdné nádoby, které je potřeba zaplnit informacemi o matice, češtině, fyzice a dějepisu? Proč by mělo být plošně určeno, že matika a čeština jsou pro všechny stejně důležité a tělák s výtvarkou jen bokovky, aby si ty děcka taky trochu odpočinuly…

K dnešnímu zamyšlení mne dovedly dvě události, které se staly také během dnešního dne. A tak to do sebe zapadlo, že jsem se rozhodla vám o tom napsat ještě pěkně za tepla 🙂. Ráno jsem narazila na facebooku na příspěvek, ve kterém jedna žena s nelibostí komentovala, jak je smutné vídat „matky s dětmi sedící na zastávce, kde oba čučí do mobilu“. Dovolila jsem si zareagovat, že si zrovna třeba pro své hodnocení vybrala „špatný“ moment, kdy oba odpovídají někomu na zprávu (apod.). Do té doby, než byli pozorováni, mohli si třeba spolu povídat… Ne, nejsem naivní. Vím, jak věci chodí a taky vím, že to tak jak říkám být vůbec nemuselo. Jen si myslím, že je fajn, když se člověk něco rozhodne hodnotit, nevidět věci jen klíčovou dírkou. Když nezná pozadí, okolnosti,  neví nic o vztahu těch dvou, neviděl situace předcházející ani následující, je lepší zůstat klidným pozorovatelem, který respektuje to, co se děje, nikoliv soudcem, který zahlédl jediný okamžik a z něj vyvodil závěr. Je pochopitel

Rodiče nám většinou nedávají kurzy, při kterých nás učí, jak mluvit. Jednoduše svým mluvením doprovázejí běžné činnosti a my to po nich časem pomalu začínáme opakovat a postupně se naučíme komunikovat. Dává nám to totiž smysl. A smysl je právě ten zásadní moment v učení se čemukoliv. Vidíme, že když vydáváme z úst hlásky, můžeme tím ovlivnit dění ve svém okolí. A to je fajn dovednost, hodí se. Proto se stále zdokonalujeme. Vidění smyslu – v tomto případě v dorozumívání - je samotnou hybnou silou celého procesu učení. A co třeba taková chůze? Zpočátku chodíme nemotorně, hodně padáme, ale nevzdáváme to. Vždy zase vstaneme a zkoušíme to dál, až se dostaneme k mistrovství. Proč? Pády na zadek přece bolí. Jak je možné, že nás to neodradí? Chceme se umět pohybovat jako máma s tátou nebo starší brácha. Vidíme v tom smysl a tak jdeme neochvějně za svým cílem. Žádná motivace zvenčí. Ten úspěch, že jsme den ode dne lepší a zdatnější, je dostatečnou motivací a žene nás kupředu naprosto přirozeně.

Volná hra je esencí sebeřízení. Ono těch esencí je samozřejmě víc a důležité jsou všechny a jedna musí podporovat druhou, aby to všechno fungovalo… ale ráda bych vyzdvihla důležitost právě volné hry, protože mám pocit, že je často podceňovaná. Kdo se zajímá o sebeřízení, tak ví, že je potřeba respekt, důvěra, podnětné prostředí, ideálně různorodá věková skupina v co nejširším spektru, laskaví a nemanipulující dospěláci (a nutno podotknout, že i manipulace v tom nejlaskavějším kabátě je pořád jenom manipulace)… ale jak přijde na hru, málokdy mají děti možnost hrát si skutečně volně, aniž by je ovlivňoval strach okolí, zda si hrají opravdu „dobře“ a zda jejich hra „má smysl“. Když jsme byli malí, uměli jsme (a bylo nám umožněno) si volně hrát… a že to bylo něco! Takových doslova vědeckých objevů a zkušeností, které jsme v té době učinili. Byli jsme skutečnými badateli, vědci a objeviteli života kolem nás. Nikoho asi nenapadlo vyučovat nás v chození a lezení na strom. Byl to pokus-omyl a

Jakmile je nám 18, jsme dle zákona kompetentní k tomu, abychom - šli k volbám - pili alkohol - řídili auto - si mohli legálně koupit cigarety - se dívali na filmy pro dospělé - uzavírali různorodé smlouvy - uzavírali manželství - začali podnikat nebo nastoupili do zaměstnání - činili nespočet dalších vlastních rozhodnutí Jsme kompetentní (a netvrdím, že vždy zralí) i k tomu, abychom si pořídili děti a stali se jejich zákonnými zástupci. Ale! Jak přijde na jejich vzdělávání, už tak kompetentní nejsme. Naše děti musí základní školní docházku absolvovat v rozsahu stanoveném státem. Ano, existuje Montessori nebo Waldorf a pár dalších programů, ale ve finále jde jen o jedno: dostát RVP. Někdo může namítnout, že pokud ani to někomu nevyhovuje, může zažádat o IV. Jenže IV není výhradním právem rodiče. Závisí na rozhodnutí ředitele kmenové školy. A i poté, co ředitel souhlas udělí, je nutné splnit ŠVP školy (jakkoliv volně může být napsán…). Když dítě do školy nepošlu nebo ho nepři

Lidé jsou různí... Existují (mj.) lidé poddajní, přizpůsobiví, takoví, se kterými bývá většinou snadné se domluvit. Existují (mj.) lidé svérázní, neústupní a velmi svéhlaví, takoví, které jen tak na vařenou nudli neutáhnete. Se zástupci obou těchto typů mám, řekla bych, velmi blízký vztah. Jsou to mí dva starší synové. Pokud by chodili do klasické základní školy, jsem si téměř jistá, že zatímco jeden by očekávání školy a povinnosti s ní spojené díky své povaze ustál velmi dobře, tak ten druhý by si brzy vysloužil nějakou pěknou peprnou nálepku a časem třeba i doporučení pro návštěvu PPP a s tím i související diagnózu.. Diagnózy znevažovat nechci. V prostředí klasické školy mohou leckdy dítě trochu ochránit (přičemž každá mince má samozřejmě dvě strany). Chci psát jen o tom, čeho jsem každodenním svědkem doma i v naší komunitní škole. Každý člověk potřebuje prostor k vyjádření. Potřebuje taky svůj vlastní čas, v jehož průběhu zvládne získat nejrůznější vědomosti a dovednosti.

Když je člověk smutný, je nutné snažit se ho za každou cenu rozveselit? Nebo “stačí”, když mu tím smutkem pomůžeme projít a budeme ho třeba “jenom” držet za ruku? V prvním případě sice ušetříme pár slz, zkrátí se nejspíš doba smutku a MY  se nebudeme cítit bezradní vedle člověka, který prochází něčím těžkým. NÁM lip bude... když se na to nebudeme muset koukat... neuvidíme další křik, zoufalství, slzy... to všechno je přece tak nepříjemné, cítíme se vedle takového člověka nejistí a neschopní, protože nevíme, jak pomoct. Navíc, když ho máme rádi, o to hůř se jen tak přihlíží...  A tak to prostě jen chceme ZASTAVIT. Ne? Ale... co se asi tak děje v nitru člověka (a dítě=člověk, jen abychom si rozuměli 😉), kterému říkáme NEPLAKEJ (už jsi velkej kluk/nemá to cenu/nemáš proč/tak ja ti přidám, abys měl proc/podívej, támhle letí letadlo/tak ja ti koupím novej balónek... ) hlavně už konečně přestaň, drása mi to srdce, nervy i uši... ? Řeknete tohle sami sobě, když po něčem smutníte?   📌

Mantra unschoolera Jsem svobodná bytost.  Dokážu řídit svůj život a najít svůj cíl.  Jsem obklopen nekonečnou hojností inspirace, neboť život sám je mou inspirací.  Mám možnost čerpat z moudrosti a zkušenosti starších i pečovat o mladší.   Vše potřebné zvládám vstřebat v čase, který je ten správný právě pro mne.  Sám rozhoduji o tom, co, kdy a jak si uložím do své paměti.  Je pro mne přirozené učit se o způsobu fungování světa kolem, o jeho principech a hodnotách, neboť jsem přišel proto, abych se stal jeho součástí. To samo o sobě je mou hnací silou a motivací, která přichází zevnitř.   Sám chci porozumět všemu, co mi dává smysl.  Chápu, že to všechno je velká zodpovědnost a jsem připraven ji nést.  Jsem samostatný a schopný jedinec, který si zaslouží respekt. Jedním z hlavních prostředků mého učení a poznání je volná hra, která mi umožňuje zkoumat a cvičit se v nejrůznějších životních dovednostech. V rámci této hry mohu používat nejrůznější nástroje kultury, ve které vyrůstám.  Učení

Máme tři syny. Do klasického státního zařízení nechodí a chodit nebudou, pokud o to samozřejmě sami neprojeví zájem. Vycházíme z unschoolingu, tj. neučíme děti cíleně různým dovednostem a znalostem, ale necháváme jim prostor pro jejich vlastní hru a objevy, ze kterých jejich učení vyplývá. Dva starší kluci navštěvují komunitní školu, která je taktéž založena na sebeřízení. Věkový rozptyl je zde zatím 4 až 10 let. Pro začátek myslím dostatečné pro možnou inspiraci ostatními a pro ostatní. Vezmeme-li v potaz, že v klasické třídě jsou děti naprosto stejně staré a chybí tam docela možnost okoukávat cosi od starších a naopak vcítit se do mladších a mít vnitřní touhu jim pomoci nebo je chránit. Škola má prý připravovat na život. Souhlasím. Ale pak by měla jako skutečný život vypadat. Lavice, zvonění, stejně staří spolužáci, třičtvrtihodinové vyučovací jednotky jednotlivých předmětů (o jejichž důležitosti a obsahu by se dalo široce debatovat), několikaminutová pauza na čůrání a jídlo a pak d

Dělají. A pořád. Není to ale zdaleka dělání toho druhu, že sedí nad učebnicí a biflují slovíčka nebo trénují vlnovky a smyčky do písanky – jak by si asi ideálně mohl někdo představovat. Vlastně jsem u nás zatím něčeho podobného nebyla svědkem (nicméně věřím, že i drillové techniky mají v učení své místo – pokud k nim ovšem dojde dotyčný sám). Oni často nedělají věci, které přijdou smysluplné z pohledu dospělého, což ale neznamená, že skutečně nemají smysl… Ostatně, ať každý posoudí sám, jaký smysl má dvouhodinové navlékání korálků, propojování soustavy kaluží v mírném kopci a následná stavba přehrad, celodenní hraní karet nebo Osadníků, „vysedávání“ u počítače a nepochopitelné sbírání určitých objektů, neúnavné kreslení prstem nebo štětcem do písku v pískovnici, hodinová diskuse s kamarádem o posledním dílu Harryho Pottera nebo výroba a následné barvení mandaly. Jsou to nesmysly? Nebo je to procvičování matematiky, koncentrace, fyziky, sociální interakce, trpělivosti, koordinace, jemn

Nebojí se nesouhlasit. Na svá proč vyžadují smysluplná vysvětlení. Jsou otravní, kladou otázky, co jdou na dřeň a s odbytím se nespokojí. Nestojí v řadě. Vyskakují a vyčnívají. Diskutují. Zpochybňují. Jsou prostě nepohodlní. Mají názor a chtějí, aby byl brán vážně. I když jim je třeba jenom šest. Poznají neupřímnost a faleš. Umí říct ne – a to i dospělým! Nechtějí jen bezmyšlenkovitě poslouchat – jenom proto, že jsou to děti. Potřebují vidět ve věcech smysl a odpověď "...protože sem to řek" jim fakt nestačí. Jsou to prostě smradi. Nutně se nemusí jednat o děti průbojné, které je všude slyšet. Jsou to i děti klidné, které přesto mají plamínky v očích a jdou si cestou pokojného bojovníka. Ale jinak se moc neliší od těch zmíněných výše. Svůj jiný názor vyjadřují potichu a klidně. Jsou jako voda, co pomalu, ale jistě opracovává říční břeh, až nenápadně začne měnit celý její tok. Jsou to taky smradi. Nebo taky hajzlíci, produkty dnešní doby, ti nepoddajní, co se nehodí státu

Technologie a děti… téma! V posledních letech hýbe světem, minimálně světem rodičů. Nebudu psát o tom, jak jsou počítače úžasná věc, díky které se děti můžou naučit vyhledávat a třídit informace, ani obhajovat fakt, že Minecraft je naprosto unikátní na rozvoj prostorové představivosti (atd.), ani to, že děti hrají často v rámci kolektivu (nejsou to tudíž zombíci v izolaci, jak je často vyobrazují média), a tedy spolupracují, řeší problémy i tvoří. Ano, tvoří. Ať už se to komu líbí nebo ne, i virtuálnímu tvoření se dneska říká tvoření. Svět takový dneska prostě (taky) je. MY jsme ho STVOŘILI! Ale vůbec tím neříkám, že je to to jediné tvoření, které děti zažívají nebo mají zažívat. Nicméně to už je asi záležitost každé rodiny, jak tyto věci umí mezi sebou komunikovat a třeba i toho, jak moc offline umí být rodiče... Naši kluci mají možnost trávit čas u počítače podle svého uvážení. Někdy by někdo mohl říct, že na něj už je to hodně a že by tohle nedovolil. Ale my víme, a je to pro nás dů

To takhle jednou sedíme na terase v tom našem krásném zapadákově a koukáme do černočerné tmy a najednou se Matěj ptá, jak daleko jsou hvězdy... Tak začnu lovit v paměti něco o Slunci a o době, kterou k nám z něj letí světlo. Je to, zdá se, zajímavé, ale asi taky nic moc, co by ukojilo ten momentální hlad po vědění. Naštěstí máme doma hned několik knížek o vesmíru a taky starýho dobrýho pana Gůgla, co vždycky rád poradí. Tak hledáme a sytíme hlad. Střih (jindy a jinde). Mami, ...co je to Polárka? Tak zase vyprávím něco o Severce a nejzářivější hvězdě na naší obloze, ale sama chci vědět víc, oba chceme vědět víc, tak lovíme v osvědčených zdrojích. Střih. Kdy letěli lidi poprvé do vesmíru? To muselo chtít neskutečnou odvahu... Lajka, Sputnik, Vostok, Apollo, Gagarin, Těreškovová, Armstrong... Jak kosmonauti chodí na záchod, kde spí, jak můžou dýchat, co jedí a jak se můžou vrátit na Zem... Střih. Jak je velkej vesmír? No, tyjo, fakt hodně… nikdo ještě na konec nedoletěl a vědci tvrdí, že

Jak jsou kluci větší a větší, neděje se to už tak často, ale když vykoukneme mimo naši bublinu, občas přece jen někde zaslechneme, jak jsou nevychovaní nebo možná spíš spatříme povytažené obočí, které říká v podstatě to samé, jakože „to je vážně necháte?!“. No jo, necháme, takoví jsme už to rodiče… O nic horší nebo lepší než kteříkoliv před námi. Taky děláme to nejlepší, co umíme a věříme, že to dopadne dobře (ostatně kdo si kdy přál vychovat svoje dítě blbě... ). I když to někdo třeba úplně neoceňuje a nevěří tomu a obočí stejně povytahuje. To jsou ty dnešní děti, no, to za nás takhle nebejvalo… Kam ten svět spěje… Tady to vidíte… to jsou ty vaše nový metody (netušila jsem, že chovat se k někomu slušně a s respektem i přes jeho nízký věk by měla být nějaká nová metóda), ta vaše svoboda, ten váš anskůlink. Pak neumí ani zabučet… Ale umí, milá paní. Jenom třeba právě vás z nějakého důvodu potřebuje takhle zkoušet. Cítí vaše naladění a vaši nedůvěru. Je to trénink i pro vás, ne jen pro

Prosím, nehledejte v tom elitářství ani nadutost. Myslím to tak, že v naší „škole“ je to natolik jiné a tak moc odkloněné od normy, kterou všichni známe ze svého dětství, že může být pro mnohé velmi složité odložit zažitá paradigmata a přijmout vzorce nové. Je to těžké, ale ne nezvládnutelné. Chce to hodně otevřít svou mysl a odhodit své strachy (nebo mít přinejmenším vůli a chuť se jich postupně zbavovat). A v neposlední řadě důvěřovat. Sobě, potažmo dítěti, coby naší spojené nádobě. A samozřejmě i tak nějak světu vůbec. Takže proč to u nás není pro každého nebo možná obecněji - proč sebeřízené vzdělávání není pro každého...Tedy ještě to upřesním. Nemyslím, že by nebylo pro každé dítě. Spíš mám pocit, že není pro každého rodiče. Vůbec se tím nechci nikoho dotknout. Každý z nás má právo volby a já každé takové právo respektuji. Pokud si někdo zvolí klasický státní systém, montessori, waldorf nebo cokoliv jiného, je to jeho volba a je to tak v pořádku. Nicméně by s tím měl být v soulad

Proč se snažíme přesvědčit děti a potažmo i sebe o tom, že počítání, čtení, psaní, vědy o přírodě, o zemi nebo o historii je vůbec nutné vyučovat, hodnotit, známkovat? Jsou to přece všechno přirozené a pro různé lidi různě - více či méně - smysluplné záležitosti, které tvoří naši minulost, současnost i budoucnost. Skrývají v sobě obrovský potenciál toho být velkolepými zdroji poznání. Proč jim bereme jejich punc svébytné dokonalosti tím, že z nich uděláme školní předměty?! Bojíme se snad, že bez přinucení by se jim nikdo nevěnoval? Že rázem by byli všichni negramotní? Nic nemůže být dál od pravdy… neboť sám opak je pravdou. Tím, že vyrábíme předměty a lepíme na ně cedulky povinnosti, činíme je pro mnoho dětí neatraktivními až odpudivými. Ze zajímavostí děláme brak. Vyrábíme odpor, který by nevznikl, pokud by si lidé, každý dle svého založení, měli možnost vybrat. Buď jsme obklopeni věcmi a informacemi, které nám dávají smysl a naučíme se je – naprosto přirozeně, bez nucení a navíc s