Příspěvky

V Sudbury škole nevyrůstají poslušní nádeníci.

Ano, na fotkách, které sdílíme na Facebooku, je často vidět rukodělná tvorba nejrůznějšího druhu, dovádění venku, tanec, skákání na trampolíně, turnaj ve fotbálku nebo třeba účast na společném úklidu… výsledky a průběh hmatatelných činností (resp. jejich zlomek). To se fotí dobře. I to na fotkách většinou dobře vypadá. Na druhou stranu to vůbec nevypovídá o celkovém dění ve škole, protože těžko se fotí procesy, které probíhají uvnitř člověka. Těžko zdokumentujeme průběh konverzace několika lidí. Těžko zachytíme emoce, které jsou často nedílnou součástí těch konverzací. Podle fotky nepoznáte, co spolu lidé řeší, nad jakými tématy se zamýšlejí, jaký vliv to má na jejich rozvoj a které aha momenty u nich v průběhu takové konverzace nastanou a co se fakticky UČÍ. 
Takže chápu, že to podle fotek nebo při letmé návštěvě může na lidi neznalé působit tak, jakože naše škola je jedno velké anarchistické hřiště bez špetky řádu… (a pak pochopitelně s takovým pohledem přijdou i obavy o to, cože to …

Jak se kluci naučili číst a psát...

Občas se mne někdo zeptá, jak se kluci naučili číst a psát, když teda nechodí do té školy a my jsme je to taky nijak nevyučovali… Odpovídám, že vlastně ani nevím… Ne proto, že se o své děti nezajímám. Zajímám se dost a čas strávený s nimi je pro mne většinou radost, ale do kebulek jim nevidím. Je to vlastně tak trochu jako zázrak, když vidíte, že ty věci fungují, když jim dáte prostor... A co jsem pro to udělala já? Nic. Teda krom toho, že jsem jim odpovídala na otázky... a nechala je být - což je někdy vlastně to nejtěžší. Oba starší kluci měli nejdřív společné to, že se chodili ptát, jak se které písmenko jmenuje… a samozřejmě mne třeba vídají s knihou a taky žijí ve světě plném kódů v podobě tištěných a psaných slov… a to je pak přece těžký nepídit se po jejich významu a způsobu, jak je rozšifrovat, když na vlastní oči vidí, že z toho plyne užitek. Nejstaršímu to spojení nějak secvaklo, když mu bylo sedm a kousek. Přinesl mi vlastnoručně napsaný jednostránkový dopis, který mi pře…

Kurz. Lekce. Hodina. Zaklínadlo a svatý grál vědění.

Kurz. Lekce. Hodina. Zaklínadlo a svatý grál vědění.

Když se u nás ve škole objeví návštěva, dřív nebo později přijde na řadu otázka. „No a co ty kurzy… máte nějaké?“ Tak máme, jasně. Ale víte, naše fungování na nich vlastně VŮBEC nestojí. Ono je asi pochopitelné, že jsme tak trochu ovlivněni vžitým paradigmatem vycházejícím z domněnky, že když se něco potřebujeme naučit, musíme u toho sedět, většinou v uzavřené místnosti, v lavici, spolu se stejně starými lidmi a danou problematiku se nám snaží vštípit osoba, která příslušný obor vystudovala a má na to PAPÍR. Často se to  navíc odehrává v době, kdy nás to vůbec nezajímá a nevidíme v tom tedy smysl. A často také způsobem, který je úplně mimo náš vlastní styl, kterým dokážeme vstřebávat poznatky a uchovat je v paměti. Určitě se na učitele nemůže nikdo zlobit. Mnozí skutečně dělají, co mohou, a ve třídě o 20+ dětech prostě není možné vyhovět stylu, načasování nebo tempu každého. Tohle je totiž záležitost systému, který je v jádru už po …

Nechme ryby ve vodě

Nechme ryby ve vodě...

Určitě to znáte „Pokud budeme rybu hodnotit podle její schopnosti vylézt na strom, bude si do konce života myslet, že je hloupá“. To sice dává smysl. Ale skutečnost  je taková, že tohle přesně (jako společnost) děláme. Kritizujeme ryby za to, že nevylezou na strom. Pohoršuje nás, když je želva v cíli poslední a říkáme jí „No tak prosím tě, musíš se přece snažit být aspoň trochu jako ten gepard!“. U slonů nám vadí, že neumí našlapovat po špičkách. A had? No, považte, ten prostě neposedí! Hrůza!… Děláme to sice s těmi nejlepšími úmysly a možná nad tím ani neuvažujeme, protože to tak dělaly i generace před námi, takže je to vlastně osvědčené. Ale nestojí to naopak proto za kritickou úvahu? Nejsme všichni náhodou víc než prázdné nádoby, které je potřeba zaplnit informacemi o matice, češtině, fyzice a dějepisu? Proč by mělo být plošně určeno, že matika a čeština jsou pro všechny stejně důležité a tělák s výtvarkou jen bokovky, aby si ty děcka taky trochu odpočinuly… …

Rychlé soudy

K dnešnímu zamyšlení mne dovedly dvě události, které se staly také během dnešního dne. A tak to do sebe zapadlo, že jsem se rozhodla vám o tom napsat ještě pěkně za tepla 🙂.

Ráno jsem narazila na facebooku na příspěvek, ve kterém jedna žena s nelibostí komentovala, jak je smutné vídat „matky s dětmi sedící na zastávce, kde oba čučí do mobilu“. Dovolila jsem si zareagovat, že si zrovna třeba pro své hodnocení vybrala „špatný“ moment, kdy oba odpovídají někomu na zprávu (apod.). Do té doby, než byli pozorováni, mohli si třeba spolu povídat… Ne, nejsem naivní. Vím, jak věci chodí a taky vím, že to tak jak říkám být vůbec nemuselo. Jen si myslím, že je fajn, když se člověk něco rozhodne hodnotit, nevidět věci jen klíčovou dírkou. Když nezná pozadí, okolnosti,  neví nic o vztahu těch dvou, neviděl situace předcházející ani následující, je lepší zůstat klidným pozorovatelem, který respektuje to, co se děje, nikoliv soudcem, který zahlédl jediný okamžik a z něj vyvodil závěr. Je pochopiteln…

Důvěra...

Rodiče nám většinou nedávají kurzy, při kterých nás učí, jak mluvit. Jednoduše svým mluvením doprovázejí běžné činnosti a my to po nich časem pomalu začínáme opakovat a postupně se naučíme komunikovat. Dává nám to totiž smysl. A smysl je právě ten zásadní moment v učení se čemukoliv. Vidíme, že když vydáváme z úst hlásky, můžeme tím ovlivnit dění ve svém okolí. A to je fajn dovednost, hodí se. Proto se stále zdokonalujeme. Vidění smyslu – v tomto případě v dorozumívání - je samotnou hybnou silou celého procesu učení. A co třeba taková chůze? Zpočátku chodíme nemotorně, hodně padáme, ale nevzdáváme to. Vždy zase vstaneme a zkoušíme to dál, až se dostaneme k mistrovství. Proč? Pády na zadek přece bolí. Jak je možné, že nás to neodradí? Chceme se umět pohybovat jako máma s tátou nebo starší brácha. Vidíme v tom smysl a tak jdeme neochvějně za svým cílem. Žádná motivace zvenčí. Ten úspěch, že jsme den ode dne lepší a zdatnější, je dostatečnou motivací a žene nás kupředu naprosto přirozeně…

Volná hra

Volná hra je esencí sebeřízení. Ono těch esencí je samozřejmě víc a důležité jsou všechny a jedna musí podporovat druhou, aby to všechno fungovalo… ale ráda bych vyzdvihla důležitost právě volné hry, protože mám pocit, že je často podceňovaná. Kdo se zajímá o sebeřízení, tak ví, že je potřeba respekt, důvěra, podnětné prostředí, ideálně různorodá věková skupina v co nejširším spektru, laskaví a nemanipulující dospěláci (a nutno podotknout, že i manipulace v tom nejlaskavějším kabátě je pořád jenom manipulace)… ale jak přijde na hru, málokdy mají děti možnost hrát si skutečně volně, aniž by je ovlivňoval strach okolí, zda si hrají opravdu „dobře“ a zda jejich hra „má smysl“. Když jsme byli malí, uměli jsme (a bylo nám umožněno) si volně hrát… a že to bylo něco! Takových doslova vědeckých objevů a zkušeností, které jsme v té době učinili. Byli jsme skutečnými badateli, vědci a objeviteli života kolem nás. Nikoho asi nenapadlo vyučovat nás v chození a lezení na strom. Byl to pokus-omyl a…