Příspěvky

O kurzech... volně přeloženo z „Reflections on the Sudbury School Concept“ (Daniel Greenberg, Mimsy Sadofsky)

  Hanna Greenberg: „To, co nyní hodlám popisovat, se odehrává pravidelně rok co rok už od založení školy v roce 1968, stále podle stejného scénáře. Jedná se o velmi zvláštní fenomén, který však zároveň  způsobuje všem zúčastněným mnoho trápení. Takhle nějak to vypadá. Rodiče doporučují studentům – buď přímo nebo jemným náznakem -  že by pro ně bylo dobré, kdyby docházeli na nějaké kurzy. Děti sice souhlasí, ale je pro ně náročné samy sebe k tomu kroku přimět. To, co pak vidíme my, jsou děti, které si sice vyžádají kurz, ale následně se v jeho průběhu chovají způsobem, který je v rozporu s chováním člověka, jež má o kurz skutečný zájem. A tak se stává, že zapomenou na schůzku, zapomenou domácí úkol… Také přicházejí na kurz s následujícím postojem:  „Řekni mi honem to, co bych měl vědět. Hlavně ať už mám tuhle nudu co nejrychleji  za sebou  a můžu zase jít dělat to, co mne baví.“. Stále dokola vídáme bystré děti, které se tímto způsobem naučí velmi málo a zároveň nenávidí každou minutu t

Děti nepotřebují školu...

Obrázek
Děti nepotřebují školu. To, co potřebují, je pestrý život – setkávání s různě starými lidmi s různými zkušenostmi, přístup k nástrojům kultury, možnost volně si hrát v podnětném, respektujícím a bezpečném prostředí… prostě možnost žít skutečný život ve skutečném světě, dělat opravdová rozhodnutí a učit se tím o zodpovědnosti a svobodě zároveň. A nezáleží na tom, zda tohle všechno je schopná nabídnout nějaká instituce, skupina podobně naladěných lidí nebo rodina. Dnešní doba otevírá oči mnoha lidem. Mnoho lidí tohle začíná chápat a dění posledních dní a měsíců je nutí k zamyšlení, zda sezení v lavici šest hodin denně, pět dnů v týdnu (navíc s rouškou na puse) je opravdu ta jediná/správná cesta… pp

"Výuka" v naší škole

Obrázek
Často se lidé ptají, jak vypadá „výuka“ v naší škole. Asi je to na jednu stranu pochopitelná otázka, protože přece „škola=výuka“. V klasickém pojetí. Do školy odjakživa děti chodily proto, aby byly vyučovány. Část těch lidí ale tuší, že to, co se u nás odehrává, není výuka v klasickém slova smyslu. Jen je v souvislosti se školou nenapadne vhodnější pojmenování pro činnost osob, které do ní docházejí. Co by tam asi tak dělali jiného, než se učili. Ve škole. Částečně je to pravda… ale… označili byste život za „výuku“? Každému, kdo se takto ptá, upřímně sděluji, že existuje jenom život… prodloužený do prostor naší školy. Nic víc a nic míň. Jednoduše život v bezpečném prostředí, kde má každý možnost dělat to, co ho baví a co potřebuje. Sám nebo s vybranými lidmi. Ráno nebo odpoledne. Venku nebo uvnitř. Má k dispozici různé zdroje a možnosti a v rámci pravidel zde žije svůj vlastní život. Říká se, že škola má na skutečný život připravovat a my dodáváme, že by měla tedy jako skutečný ži

ROK „VOLNA“ PO SKONČENÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLY...

Obrázek
Je to příliš kacířská myšlenka? Nechte ji doznít… a představte si svět, kde je i tahle možnost úplně v pořádku. Představte si, že vy nebo vaše dítě skončí základku a buďto se přímo rozhodne, že si chce dát rok pauzu a prostor pro hledání sebe sama. Případně se nedostane na zvolenou školu. Skončí snad pro něj svět plný příležitostí? Zničí si tím život? Bude z něj outsider odsouzený k životu na ulici? Už se nikdy nezačlení do společnosti? Vyroste z něj sociální případ závislý na dávkách od státu? Na všechny tyhle otázky je možné odpovědět stejně tak ANO jako NE. Zaručí snad vystudovaná střední škola nebo učňovský obor, že se něco z výše uvedeného nestane? Proč by tedy rok „pauzy“ měl být strašákem a nemístnou variantou, která se v dnešní společnosti neodpouští… a vlastně ani nepřipouští (resp. ani to skoro nikoho nenapadne)? Představte si svět, kde je tahle varianta společensky přijatelná. Představte si, že se moc chcete dostat na konkrétní střední školu… ale přijímačky se nepove
Obrázek
Tak jsme si nasadili koroušky a vyrazili ven. Kluci to berou jako otravnou samozřejmost a už se nad tím ani nepozastavují. Mně teda pokaždé trochu píchne u srdce, když vidím ty jejich zalepené zobáčky pod různobarevnými kousky látek a moje myšlenky jsou stejně tak velmi různorodé. Svoje úvahy ale vždycky zakončím tím, že to prostě zvládnem a tohle jednou skončí a všichni z toho vyjdeme zdraví… ale přece trošku jiní než před tím. Moudřejší? Vděčnější? Laskavější? Vědomější? Asi jak kdo. Na jednu stranu si moc přeju vrátit věci zpátky tak, jak byly v době před... Na druhou stranu vím, že pokud se to vrátí do stejných kolejí a budeme jako lidstvo pokračovat tam, kde jsme skončili, tahle lekce zůstane nepochopená a nevyužitá. Ale optimista ve mně říká, že věci už se daly do pohybu tak mocně, že spousta z nich se na původní místo nevrátí. A je jedno, jakého oboru činnosti se to týká… máme možnost začít jinde a jinak ve vzdělávání, v podnikání, v péči o sebe, o druhé, o naši zemi. Těch možn

škola po koronaviru...

Obrázek
Jsem fotograf a dokumentátor. Nijak zvlášť dobrý, pravda. Nicméně od té doby, co máme školu, tak fotím zběsile. Vidím, že se děje něco zajímavého, cvak. A jednou za měsíc šup s tím na facebook, ať se ostatní taky pomějou a pokochají pohledem na ten prima flow v naší škole. Na druhou stranu uznávám, že to neustálý cvakání naopak dokáže fotícího (mne) z toho „flow“ báječně vyhazovat. A když se stane, že foťák (s telefonem v jedné osobě) nemám po ruce, tak „moc přítomného okamžiku“ je tak nějak daleko mocnější. Známe. Taky přiznávám, že tenhle „nešvar“ jsem si přitáhla i do soukromého života a jen díky bezbřehé toleranci našich ratolestí mi tahle moje „úchylka“ prochází. Aspoň zatím. A tady se už pomalu dostáváme po chatrném oslím můstku k jádru toho, o čem bych dneska ráda psala. Nedávno jsem si prohlížela fotky v telefonu (zhruba od té doby, co na nás stát pod rouškou pandémie uvalil zákazy a příkazy nejrůznějšího druhu) a zjistila, že ani v této době náš život není vůbec nůďo,

Mami, naučíš mne anglicky?

Maty: „Mami, naučíš mne anglicky?“ Já: „Potřebuješ se naučit?“ Maty: „Jo… mám tady hru a pokyny k tomu jsou anglicky a skoro tomu nerozumím. Ta hra je fakt hrozně dobrá. Koukej...“ (sedá si ke mně a nadšeně mi hru ukazuje) Já: „Hmmm, fakt zajímavý. Jak ti můžu pomoct já?“ Maty: „No, já bych to hrál a když nebudu rozumět, tak mi poradíš, jo?“ Já: „No, tak jo, můžeme to zkusit.“ Během následující doby, kdy mi Maty seděl na klíně, jsme si užili dvouhodinovku intenzivní angličtiny spojenou s logickými hádankami, které má vyřešit piktogramový panáček, a jako bonus fakt senzační napojení jeden na druhýho a vzájemnou blízkost. Mé pragmatické i duchovní já se tetelily blahem. Jak to s angličtinou bude mít dál, netuším. Zatím si stáhl do tabletu nějakou appku s angličtinou a příležitostně ho zahlédnu, jak s ní něco dělá. Nevím, zda u toho vydrží a jak se jeho zájem bude vyvíjet. Záleží to na něm. Záleží to na tom, zda mu anglicky mluvící svět bude dál dávat smysl a bude mu ch