Nevěřila bych, že mne někdy někdo uslyší říkat: „Mám ráda fyziku a chemii. Je to totiž zábava.“ Přesto přesně tohle dneska říkám. A navíc to myslím vážně. Oba zmíněné předměty jsem v dětství z duše nenáviděla. Na základce jsem svůj odpor směle maskovala tím, že jsem se k radosti vyučujících šprtala zpaměti (když člověk nechápe vo-co-go a zároveň potřebuje prolézt do vyššího ročníku, moc jiných možností nemá, víme) vzorečky a definice, které jsem většinou zvládla po vzoru cvičené opičky bez zrnka pochopení aplikovat na příklad zadaný v testu. A k radosti rodičů jsem pak domů nosila většinou jedničky a dvojky. Zatímco na základce to na dvojku na vysvědčení stačilo, přechod na gympl byl jak facka. Moje nepochopení se začalo tvrdě vracet. Dopadla jsem na dno, ze kterého jsem se lízala jen horkotěžko a dobře vím, že ty trojky a čtyřky byly jen z milosti a díky tomu, že fyzikář i chemikář měli srdce a nechávali mne prolézt do dalšího ročníku se slovy: „Petro, Petro, máte štěstí, že stu
Příspěvky
- Získat odkaz
- Další aplikace
Když přestaneme učení konzervovat jen jako "vědomosti získané ve škole", vidíme pak, že je prostě úúúplně všude... A taky nám dojde, že není důležitý jen výsledný "produkt", ale celá ta cesta a vše, co jsme na ní posbírali... Sedím v křesle. Přichází nejstarší syn. Začne mi pěstí bouchat do opěrky. Trochu vyjeveně a s otázkou v očích na něj koukám. On se jen potutelně usmívá a buší dál. Nic neříká. Po chvíli si všimnu, že rytmus toho bušení má nějaký řád. Sakra, co mi to jen připomíná... Zaposlouchám se pořádně a vystřelím: “TO JE MORSEOVKA?!” “No KONEČNĚ… píšu ti dokola AHOJ” Naučil se morseovku. Aniž bych to vůbec tušila. Když jsme se o tom dál bavili, tak prostě jen během jednoho dne dokázal vsáknout celý princip a naučit se ji… bez pomocných slov (jakože CÍ-LOV-NÍ-CI tá-ty-tá-ty ), což mi hlava vůbec nebere. Prý ztráta času. Díky appce v mobilu, jak jinak . Cesty učení každého z nás jsou unikátní. Stejně jako témata, která jsou jeho předmětem. Vědět, co a jak
- Získat odkaz
- Další aplikace
Když překládáte Graye: „Zpozoroval jsem, že studenti v Sudbury Valley, kteří jsou osvobozeni od jakéhokoliv povinného kurikula, si ani s přibývajícími roky nepřestávají hrát. Pokračují dál při hrách se slovy, zvuky, barvami a čísly a často jsou v tom velmi dobří. A zdá se, že to samé platí i pro děti, které vyrůstají v unschoolingových rodinách. Nejčastější matematická hra obvykle zahrnuje i zjištění, že čísla se objevují v neměnných sekvencích, že se tyto sekvence pravidelně opakují (v desítkové soustavě), a pokud jednou tento systém pochopíte, zmizí hranice, kam až dokážete napočítat.“ A do toho přichází šestileté dítě: „Mami, poslouchej… pět plus pět je deset, padesát plus padesát je sto, pět set plus pět set je tisíc, pět tisíc plus pět tisíc je deset tisíc, padesát tisíc plus padesát tisíc je sto tisíc, pět set tisíc plus pět set tisíc je milion, (začínám kulit oči, otvírat pusu a on začíná mít úsměv od ucha k uchu ) pět milionů plus pět milionů je deset milionů, padesát milionů
- Získat odkaz
- Další aplikace
" Děti nemají rády školu, protože mají rády svobodu" (Peter Gray). Kontroverzní tvrzení, které může vést k zamyšlení. Nebo taky k velkému rozhořčení. Když člověk PŠD nezpochybňuje, tak o problematice možná hlouběji neuvažoval, nebo o ní uvažoval a současné status quo mu přijde vyhovující a správné a ani nemá potřebu si představovat, že by vše mohlo fungovat i jinak. Osobně se mi tedy jeví jako pravděpodobnější a obvyklejší první varianta. Mám totiž dojem, že pokud se nad tématem někdo opravdu zamyslí a zvládne u toho zahodit (nebo aspoň na chvíli potlačit) svá stará přesvědčení a vlastní zkušenost (což je asi to nejtěžší, protože tím musí popřít dosavadní uvažování a jednání), která neodbytně tvrdí, že „my jsme tím prošli, tak to musí být dobře“, tak se najde mnoho důvodů, proč o správnosti vnucené školní docházky pochybovat. Za mne tím klíčovým je asi skutečnost, že nucením k učení se otupuje skutečná a přirozená potřeba a chuť se učit. Děti by se učily i bez školy… ale to
- Získat odkaz
- Další aplikace
Není potřeba do dětí šroubovat den za dnem po celé roky základy čehokoliv, o co nemají zájem. Ne, pokud žijí ve skutečném světě – ne v jeho atrapě v podobě klasické školní třídy, která umí možná v tom lepším případě o skutečném světě krásně vyprávět, ale nic víc - za přítomnosti nejrůznějších zdrojů, ze kterých mohou čerpat, ve světě, kde mohou rozvíjet své aktuální zájmy a naplňovat své potřeby svým vlastním tempem a způsobem. Když v takovém světě narazí na skutečný problém, který přirozeně obsahuje smysluplný kontext, a tento problém musí řešit, jsou schopné a ochotné se vše potřebné naučit za zlomek času a uchovat si to… Nemusí kvůli tomu sedět x let v lavici, učit se kvůli testům a po nich všechno (nebo skoro všechno) úspěšně zapomenout. Jak se učíme v dospělosti, když něco potřebujeme vědět nebo umět? Zjistíme si to a naučíme se to. Sami. Třeba prostřednictvím knih, videí, druhých lidí, kurzů – které si sami vybereme. Případně, pokud to pro nás není priorita nebo je to mim
- Získat odkaz
- Další aplikace
Jedna z mých radostí je čtení. Ale kdo by to byl řekl… Povinnou literaturu jsem během základní školy louskala s nemalým sebezapřením. Ale to jsem byla ještě hodná holčička, která i když nechtěla, tak dělala. A byla sběratelkou jedniček. Gympl vnesl do mého života nový rozměr relativní svobody (považte, stala se ze mne velká holka a začala jsem jezdit sama autobusem do sousedního města), nicméně seznamy povinné literatury v každém ročníku a později k maturitě mi dávaly příčinu ke stále barvitějším způsobům, jak povinné, a na můj vkus rozsáhlé, čtenářství ošulit. Tehdy neexistovalo nic jako „éčtenářskýdeníkcézet“, takže jsem při sepisování a shánění toho, co jsem „přečetla“, musela projevit daleko větší míru kreativity než obnáší jedno kliknutí na internetu . Později, po několikaleté odmlce, několik let po tom, co jsem to sice bolestně, ale nakonec zdárně dotáhla až k maturitě, získala papír osvědčující mé absolutorium (kdeže je mu konec – tomu papíru), jsem se skutečně sebeřízeně přih
- Získat odkaz
- Další aplikace
Opravdu je nutné historii donekonečna opakovat jen proto, že to říká tradice? Nic proti tradicím obecně. Některé můžou být fajn, pokud si ji dobrovolně a vědomě vyberete. Ale co když je některá tradice, s prominutím, blbá a nedává (minimálně někomu) smysl? Co když ji lidé - generace po generaci – jen slepě následují, aniž by se nad ní zamysleli? Jsem velký fanda přezkoumávání zažitých dogmat. Baví mne přemýšlet o tom, zda jsou určité vzorce lidského konání a uvažování skutečně funkční – pro mne a v podmínkách současného světa, nebo se daná věc dělá jen proto, „že-se-to-tak-dělá“ a „jak-by-se-to-teda-asi-podle-tebe-mělo-dělat-jinak“. Baví mne i diskutovat s dětmi, které v sobě tohle mají přirozeně, nemusely se to učit, nemusely oloupávat slupky starých přesvědčení a naučených schémat jako dospělí. Jen měly možnost od nejmenšího malička projevit názor na všechno kolem sebe, aniž by se musely obávat, jestli je to „správné“ nebo v souladu s „vnímáním okolí“. Jejich pohledy a vhledy bývají