Příspěvky

Mami, naučíš mne anglicky?

Maty: „Mami, naučíš mne anglicky?“ Já: „Potřebuješ se naučit?“ Maty: „Jo… mám tady hru a pokyny k tomu jsou anglicky a skoro tomu nerozumím. Ta hra je fakt hrozně dobrá. Koukej...“ (sedá si ke mně a nadšeně mi hru ukazuje) Já: „Hmmm, fakt zajímavý. Jak ti můžu pomoct já?“ Maty: „No, já bych to hrál a když nebudu rozumět, tak mi poradíš, jo?“ Já: „No, tak jo, můžeme to zkusit.“
Během následující doby, kdy mi Maty seděl na klíně, jsme si užili dvouhodinovku intenzivní angličtiny spojenou s logickými hádankami, které má vyřešit piktogramový panáček, a jako bonus fakt senzační napojení jeden na druhýho a vzájemnou blízkost. Mé pragmatické i duchovní já se tetelily blahem. Jak to s angličtinou bude mít dál, netuším. Zatím si stáhl do tabletu nějakou appku s angličtinou a příležitostně ho zahlédnu, jak s ní něco dělá. Nevím, zda u toho vydrží a jak se jeho zájem bude vyvíjet. Záleží to na něm. Záleží to na tom, zda mu anglicky mluvící svět bude dál dávat smysl a bude mu chtít porozumět.
Ale o co t…
Přemýšleli jste někdy o tom, jak se člověk učí? A proč? A co to učení vlastně je?
Opravdu je matika jen o tom, že sedím u stolu a počítám příklady a řeším slovní úlohy až do zblbnutí? Nebo vidíte matiku i v následující situaci? Představte si trampolínu s nosností 140kg. Dále si představte skupinu různě těžkých dětí, které chtějí na trampolíně skákat. Mají dvě možnosti. a) Zjistí hmotnost každého zájemce o skákání, nasčítají jednotlivé váhy a podle toho se rozhodnou o dalším postupu. b) Vykašlou se na nějaká pravidla a budou riskovat, že se trampolína poničí a u nás ve škole se to bude klasifikovat jako porušení pravidla s určitými následky (nutná oprava nebo pořízení trampolíny nové). Ať se jedná o jakoukoliv variantu, všude je matika. Ale zdaleka nejenom to… je tam toho mnohem víc… nutná komunikace, smysl pro fér jednání, uvažování o důsledcích počínání a přijetí zodpovědnosti, smysl pro spravedlnost a určení vzájemného střídání, ohleduplnost a určitě tam najdete spoustu dalších dovednos…

V Sudbury škole nevyrůstají poslušní nádeníci.

Ano, na fotkách, které sdílíme na Facebooku, je často vidět rukodělná tvorba nejrůznějšího druhu, dovádění venku, tanec, skákání na trampolíně, turnaj ve fotbálku nebo třeba účast na společném úklidu… výsledky a průběh hmatatelných činností (resp. jejich zlomek). To se fotí dobře. I to na fotkách většinou dobře vypadá. Na druhou stranu to vůbec nevypovídá o celkovém dění ve škole, protože těžko se fotí procesy, které probíhají uvnitř člověka. Těžko zdokumentujeme průběh konverzace několika lidí. Těžko zachytíme emoce, které jsou často nedílnou součástí těch konverzací. Podle fotky nepoznáte, co spolu lidé řeší, nad jakými tématy se zamýšlejí, jaký vliv to má na jejich rozvoj a které aha momenty u nich v průběhu takové konverzace nastanou a co se fakticky UČÍ. 
Takže chápu, že to podle fotek nebo při letmé návštěvě může na lidi neznalé působit tak, jakože naše škola je jedno velké anarchistické hřiště bez špetky řádu… (a pak pochopitelně s takovým pohledem přijdou i obavy o to, cože to …

Jak se kluci naučili číst a psát...

Občas se mne někdo zeptá, jak se kluci naučili číst a psát, když teda nechodí do té školy a my jsme je to taky nijak nevyučovali… Odpovídám, že vlastně ani nevím… Ne proto, že se o své děti nezajímám. Zajímám se dost a čas strávený s nimi je pro mne většinou radost, ale do kebulek jim nevidím. Je to vlastně tak trochu jako zázrak, když vidíte, že ty věci fungují, když jim dáte prostor... A co jsem pro to udělala já? Nic. Teda krom toho, že jsem jim odpovídala na otázky... a nechala je být - což je někdy vlastně to nejtěžší. Oba starší kluci měli nejdřív společné to, že se chodili ptát, jak se které písmenko jmenuje… a samozřejmě mne třeba vídají s knihou a taky žijí ve světě plném kódů v podobě tištěných a psaných slov… a to je pak přece těžký nepídit se po jejich významu a způsobu, jak je rozšifrovat, když na vlastní oči vidí, že z toho plyne užitek. Nejstaršímu to spojení nějak secvaklo, když mu bylo sedm a kousek. Přinesl mi vlastnoručně napsaný jednostránkový dopis, který mi pře…

Kurz. Lekce. Hodina. Zaklínadlo a svatý grál vědění.

Kurz. Lekce. Hodina. Zaklínadlo a svatý grál vědění.

Když se u nás ve škole objeví návštěva, dřív nebo později přijde na řadu otázka. „No a co ty kurzy… máte nějaké?“ Tak máme, jasně. Ale víte, naše fungování na nich vlastně VŮBEC nestojí. Ono je asi pochopitelné, že jsme tak trochu ovlivněni vžitým paradigmatem vycházejícím z domněnky, že když se něco potřebujeme naučit, musíme u toho sedět, většinou v uzavřené místnosti, v lavici, spolu se stejně starými lidmi a danou problematiku se nám snaží vštípit osoba, která příslušný obor vystudovala a má na to PAPÍR. Často se to  navíc odehrává v době, kdy nás to vůbec nezajímá a nevidíme v tom tedy smysl. A často také způsobem, který je úplně mimo náš vlastní styl, kterým dokážeme vstřebávat poznatky a uchovat je v paměti. Určitě se na učitele nemůže nikdo zlobit. Mnozí skutečně dělají, co mohou, a ve třídě o 20+ dětech prostě není možné vyhovět stylu, načasování nebo tempu každého. Tohle je totiž záležitost systému, který je v jádru už po …

Nechme ryby ve vodě

Nechme ryby ve vodě...

Určitě to znáte „Pokud budeme rybu hodnotit podle její schopnosti vylézt na strom, bude si do konce života myslet, že je hloupá“. To sice dává smysl. Ale skutečnost  je taková, že tohle přesně (jako společnost) děláme. Kritizujeme ryby za to, že nevylezou na strom. Pohoršuje nás, když je želva v cíli poslední a říkáme jí „No tak prosím tě, musíš se přece snažit být aspoň trochu jako ten gepard!“. U slonů nám vadí, že neumí našlapovat po špičkách. A had? No, považte, ten prostě neposedí! Hrůza!… Děláme to sice s těmi nejlepšími úmysly a možná nad tím ani neuvažujeme, protože to tak dělaly i generace před námi, takže je to vlastně osvědčené. Ale nestojí to naopak proto za kritickou úvahu? Nejsme všichni náhodou víc než prázdné nádoby, které je potřeba zaplnit informacemi o matice, češtině, fyzice a dějepisu? Proč by mělo být plošně určeno, že matika a čeština jsou pro všechny stejně důležité a tělák s výtvarkou jen bokovky, aby si ty děcka taky trochu odpočinuly… …

Rychlé soudy

K dnešnímu zamyšlení mne dovedly dvě události, které se staly také během dnešního dne. A tak to do sebe zapadlo, že jsem se rozhodla vám o tom napsat ještě pěkně za tepla 🙂.

Ráno jsem narazila na facebooku na příspěvek, ve kterém jedna žena s nelibostí komentovala, jak je smutné vídat „matky s dětmi sedící na zastávce, kde oba čučí do mobilu“. Dovolila jsem si zareagovat, že si zrovna třeba pro své hodnocení vybrala „špatný“ moment, kdy oba odpovídají někomu na zprávu (apod.). Do té doby, než byli pozorováni, mohli si třeba spolu povídat… Ne, nejsem naivní. Vím, jak věci chodí a taky vím, že to tak jak říkám být vůbec nemuselo. Jen si myslím, že je fajn, když se člověk něco rozhodne hodnotit, nevidět věci jen klíčovou dírkou. Když nezná pozadí, okolnosti,  neví nic o vztahu těch dvou, neviděl situace předcházející ani následující, je lepší zůstat klidným pozorovatelem, který respektuje to, co se děje, nikoliv soudcem, který zahlédl jediný okamžik a z něj vyvodil závěr. Je pochopiteln…