Petra Pokorná Žádníková

Sebeřízení není nic, do čeho je možné se ponořit na pár hodin denně. Třeba umožnit dítěti pobývat v prostředí, které je na sebeřízení založené, a doma pak sklouznout k pokynům, úkolování, nedůvěře a prosazování vlastních zájmů. Tedy technicky to možné je, ale není pak možné očekávat kýžené výsledky. Sebeřízení, aby fungovalo správně a plynuly z něj všechny benefity, je důležité žít. Je důležité mít důvěru v dítě (v jeho nastavení a volby), v načasování (které je u každého v různých oblastech jiné) a hlavně v sebe (mít jasno v tom, že mi tato cesta dává smysl a i když vím, že přijdou zkoušky, stojí mi za to se s nimi vypořádat, pokračovat a vyjít z nich silnější). To poslední bývá často to nejtěžší. Důvěra v sebe. Dřív nebo později přijdou těžší chvilky, kdy člověk začne pochybovat, jestli je tohle ta správná cesta… Naučí se číst, psát a počítat? Odlepí se někdy od tý obrazovky? Najde si svou smysluplnou cestu životem? Tyto a další podobné otázky můžou přicházet zpočátku často....

  Nejstaršího syna letos čekají přijímačky na střední. Jeho volba, kterou učinil loni v květnu, byla v podstatě blesková a zároveň naprosto jasná, promyšlená a zacílená. Byla pro něj tak jasná a nezpochybnitelná až do té míry, že vůbec neuvažoval o tom, že by si podal přihlášky i na další školy, kdyby to tady nedopadlo. Od té doby se nezměnilo nic. Tedy co se týče té volby. Jinak se ale změnilo asi úplně všechno. Zvolil obor s talentovou zkouškou, začali jsme tedy zjišťovat požadavky. Součástí přijímacího řízení je kreslení a modelování dle zadání a dále příprava portfolia domácích prací. Když jsme tohle v červnu zjistili, lehce jsem zpanikařila. Syn nikdy nekreslil ani nemodeloval, možná když mu bylo třeba čtyři nebo pět. Od té doby nic, maximálně piktogramický panáček. Pořídili jsme tedy potřebnou výbavu a začal z mého pohledu naprosto neuvěřitelný proces, jehož hybným mechanismem byl, a stále je, on sám. Bez úkolování a hlídání z vnějšku.   V...

Když řeknu A: Děti se zvládnou naučit všechno, co pro život potřebují, musím říct i B: …když k tomu mají ty správné podmínky. Je tady ale jeden malý háček. Nikde neexistuje žádný mustr, podle kterého bychom ty podmínky mohli nachystat. Jasně, co se sebeřízení týče, jde především o bezpečné a pestré prostředí, přístup k nástrojům dané kultury, kontakt s lidmi různého věku napříč komunitou, laskavé, inspirativní a respektující dospělé, kteří jsou ochotni sdílet své dovednosti a zkušenost. Ale jinak to pro každého může znamenat něco úplně jiného, protože každý z nás je jiný. A to je přesně to, co někdo na sebeřízení miluje. A je to přesně to, co někoho na sebeřízení děsí. A někdy je to kombinace obojího. Je to jako skok do neznáma… všechno se učíme za pochodu, spolu s dítětem. Je to výzva. Ani ne tak pro dítě, které jen následuje svou přirozenost. Spíš pro rodiče, který to nejspíš v dětském věku sám nezažil a najednou je v situaci, kdy by měl dát dítěti svou 100% důvěru. Dá to někdy prác...

Mani byl jiný. Nebyl hloupý. Nebyl ani zlý. Jen… trochu jiný než většina ostatních dětí. Když ve třídě všichni poslouchali paní učitelku, Mani si kreslil. Když měli pracovat na úkolu, on se díval z okna a přemýšlel, odkud se bere vítr, proč listy na podzim mění barvu a pak spadnou na zem a jak se ptáci domlouvají, když společně táhnou v obrovských hejnech. Když už nemohl dál sedět na místě, chodil po třídě nebo vykřikoval. Paní učitelka už nevěděla, co s ním. Jednoho dne za ním přišla maminka. „Paní učitelka říká, že tě bolí soustředění... že rušíš. Prý by ti pomohly léky… aby ses líp přizpůsobil ostatním a mohl se soustředit.“ Mani je zkusil. A svět ztichl. Náhle slyšel, co říká učitelka, ale přestal slyšet sám sebe. Přestal vnímat, kdy má chuť něco tvořit, kdy potřebuje pohyb. Jen jako by z dálky slýchal svou mysl, jak se ptá. Byl klidnější. Ale i smutnější. Večer doma seděl u stolu, civěl na papír a ticho v hlavě ho tlačilo. Jednoho dne přišla nová učitelka. Neřekla: „Uklidněte se.“...

  Co je v lidské historii 50, 150 nebo 200 let? Jen malý okamžik. Jen tenhle malý okamžik stačil k tomu, aby se v oblasti lidských práv učinil obrovský pokrok. Na druhou stranu se zdá snad až děsivé, že ještě poměrně nedávno v našem západním demokratickém světě byla doba, kdy děti pracovaly v továrnách, ženy neměly volební právo a rasová diskriminace bujela v těch nejrůznějších formách. A lidem to přišlo normální. Protože „takhle se to přece dělá“. Proč nad tím přemýšlet, když to za nás už někdo vymyslel a je to vlastně dost pohodlné. Je to pohodlnější než se proti tomu bouřit. Vzpírat se. Zbytečně na sebe ukazovat prstem. A stát se nepohodlným. Přesto se vždy našli lidé, kterým stálo za to se vzepřít a prstem na sebe ukázat. Ne pro slávu, ale pro čistou touhu změnit svůj úděl. Úděl, o jehož podobě rozhodli jiní. Postavit se proti zavedeným regulím a zakřičet: DOST! I když ten křik byl zpočátku jen sotva slyšitelný šepot. Harriet Tubmanová byla neuvě...

  Nevěřila bych, že mne někdy někdo uslyší říkat: „Mám ráda fyziku a chemii. Je to totiž zábava.“ Přesto přesně tohle dneska říkám. A navíc to myslím vážně. Oba zmíněné předměty jsem v dětství z duše nenáviděla. Na základce jsem svůj odpor směle maskovala tím, že jsem se k radosti vyučujících šprtala zpaměti (když člověk nechápe vo-co-go a zároveň potřebuje prolézt do vyššího ročníku, moc jiných možností nemá, víme) vzorečky a definice, které jsem většinou zvládla po vzoru cvičené opičky bez zrnka pochopení aplikovat na příklad zadaný v testu. A k radosti rodičů jsem pak domů nosila většinou jedničky a dvojky. Zatímco na základce to na dvojku na vysvědčení stačilo, přechod na gympl byl jak facka. Moje nepochopení se začalo tvrdě vracet. Dopadla jsem na dno, ze kterého jsem se lízala jen horkotěžko a dobře vím, že ty trojky a čtyřky byly jen z milosti a díky tomu, že fyzikář i chemikář měli srdce a nechávali mne prolézt do dalšího ročníku se slovy: „Petro, Petro, máte štěstí, že...