Příspěvky

Obrázek
  „Jak má asi nechat své dítě doma a vzdělávat ho, když pracuji jako………….. (doplňte) a má to tato specifika………….. (doplňte). A můj manžel pracuje jako………………. (doplňte) a má to tato specifika…………… (doplňte)?“ Nevím… neznám univerzální recept. Kdyby existoval manuál, který spolu s narozením dětí, dostane každý rodič, bylo by to možná jednodušší… ale taky asi hrozná nuda – nemít možnost vše postupně odkrývat a rozhodovat se podle vlastních nejlepších přesvědčení…   Navíc, kdo mne znáte, já nejsem zrovna ten typ, který vaří rád podle receptu   J . Můžu sdílet svůj příběh, ale vždycky to bude jen střípek do skládanky, kterou si každý z nás potřebuje poskládat po svém a úplně sám… Život každého z nás je naprostý unikát a je jenom náš. Zodpovědní za něj jsme jen sami sobě. Nikomu jinému. Já třeba proto, abych mohla být s dětmi doma na IV, jsem opustila teplé a jisté místo a pro mé potřeby finančně velmi nadstandardně ohodnocené. Navíc šlo o práci, kterou jsem tehdy milovala a svého času

“Lepší šťastný popelář než neurotický předseda vlády”

Obrázek
  Parafrázovaný citát „Lepší šťastný popelář než neurotický předseda vlády“ se už trochu vžil jako motto naší školy. Je v něm velký kus vtipu, nadsázky i pravdy zároveň. Pokud by to chtěl někdo chápat doslova, může se ptát, proč se chlubíme tím, že děti připravujeme na kariéru popeláře. Určitě nepopírám, že pro mne je osobní pocit štěstí a radost z práce, která mne těší a dává mi smysl, mnohem důležitější než několik titulů před a za jménem a práce ve stresu na vrcholu korporátu. V tomto smyslu mi zkrátka vychází líp ten popelář. Na druhou stranu je popelář do jisté míry i nadsázkou, protože absolventi Summerhillu a Sudbury škol se ve finále věnují celému spektru povolání (inklinujících zejména ke kreativitě) od kvalifikovaných řemeslníků, umělců, muzikantů přes sociální pracovníky až po vědce, zdravotní sestry a lékaře. Možná je někde mezi nimi i šťastný popelář. Každopádně společné mají především to, že měli možnost v dětství dlouho zkoumat své možnosti a tím našli svůj potenciál, za

Běžte se sebeřídit!

Obrázek
  Běžte se sebeřídit! Začnu trochou suché teorie... sebeřízené vzdělávání je vzdělávání, kdy sám vzdělávaný si volí, čím se bude zabývat a co se chce naučit. Tedy řídí sám sebe. Jde o volby jedince vyplývající z každodenního života. Je to vlastně přirozený proces, který vychází z faktu, že člověk je tvor zvídavý a jeho podstatou je chuť a přirozená potřeba se učit. Pokud by tuto potřebu nerespektoval, nedokázal by přežít. Učíme se proto, abychom dokázali fungovat ve světě, který nás obklopuje. Učení je totiž esencí našeho bytí. Každý člověk se v prvních letech života sebeřízeně naučí chodit i mluvit a naučí se mnoho o společnosti, ve které žije. Jak je možné, že se naučíme tak složitým dovednostem jako je mluvení a dorozumívání? Rodiče nám většinou nedávají kurzy, při kterých nás učí, jak mluvit. Jednoduše svým mluvením doprovázejí běžné činnosti a my to po nich časem pomalu začínáme opakovat a postupně se naučíme komunikovat. Dává nám to totiž smysl. A smysl je právě ten zásadní momen

Mám sen…

Obrázek
  Mám sen… … sen o tom, že dětem není vnucována povinná školní docházka. Vzdělávání je radost a přirozená součást vývoje, nikoliv povinnost uvalená shora. … sen o tom, že pokud už stát chce vzdělanost dobrosrdečně zajistit všem, nechť je povinné vzdělávání, nikoliv docházka. Tenhle krok udělat lze a v mnoha zemích to tak funguje. … sen o tom, že si můžu legálně vybrat jakoukoliv cestu. Kromě standardního systému, Montessori a Waldorfu třeba i sebeřízení. Nejedná se o vyšinutost pro znuděné mileniály. Jde o prověřený, přirozený a zcela funkční způsob vzdělávání. … sen o tom, že existuje možnost nevyužívat služeb vzdělávacích institucí, pokud rodiny chtějí vzdělávat doma. Bez nutnosti žádat o povolení a pravidelně dokazovat svou dostatečnost a způsobilost. … sen o tom, že člověk během procesu vzdělávání, které mu pro to dá prostor, má možnost odhalit svůj jedinečný talent. Talent, kterým pozná sám sebe a ze kterého bude moci těžit i společnost. Co je hezčího, než když má člověk možnost d
Obrázek
  Dejte svým snům křídla Vždycky jsem byla samotář. Utíkala jsem do svého světa plného představ a obrazů. Když jsem byla náctiletá, měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí, že jsem na všechno, co s dospíváním přichází, sama. Asi nic neobvyklého v tomto věku. Někdo se s nepochopením svěřuje kamarádům, někdo se cítí dobře v partě… Já o svém světabolu psala… Papír a tužka byly prostředníky mezi světem, jak jsem ho vnímala já a realitou. Na papíře se tak ocitaly básničky a úvahy. Někdy přímočaré, někdy zahalené v jinotaji. Bylo v tom zvláštní uspokojení. I když jsem nic z toho nedávala komukoliv číst, pomáhalo mi to orientovat se v sobě a někdy se ze všeho toho přepětí nezbláznit. Byl to můj únik do bezpečí a ventil. Když jsem psala veřejné práce do školy, taky mne to bavilo. Dokázala jsem psaním vyjádřit i věci, které bych nedokázala vyslovit nahlas. Neuměla jsem mluvit, ale uměla jsem to napsat. Tedy „lidi okolo“ to říkali. Já si to o sobě nikdy nemyslela. Jen jsem psala ráda. Pamatuju
Obrázek
  Nenechte se zmást. Nenechte se zmást tím, co vidíte jen klíčovou dírkou. Když otevřete dveře do počítačové místnosti, často si během toho zlomku okamžiku všimnete jediného – banda dětí s očima přilepenýma k tabletům. Když otevřete dveře do jazykovky, kde se nachází multimediální přehrávač s připojením k internetu, často si během toho zlomku okamžiku všimnete jediného – banda dětí s očima přilepenýma k obrazovce. Tyjo, nic moc, řeknete si a zase radši opatrně zavřete. Ale nenechte se zmást. Co když vám řeknu, že to, co jste viděli během těch pár vteřin a udělali si na základě toho obrázek o dětech, o jejich trávení času ve škole a o škole vůbec, bylo jen pár vteřin zcela vytržených z kontextu? Zkusím vám možný kontext trochu nastínit. Občas v té místnosti totiž bývám s nimi a vidím i to, co na první pohled zřejmé není. Vidím aspoň částečně, co se děje pod povrchem. Ne, nesedím tam na židli a nesleduji pořad spolu s nimi. Většinou si chystám na tabuli přípravu na kurz češtiny, ale i u
Obrázek
  Co si takhle přestat stěžovat? Na učitele, na RVP, na zákony, na rodiče? Co si přestat stěžovat, že něco nejde… … že já bych jako učitelka změnu moc chtěla, ale rodiče jsou takoví a takoví a vlastně jim to takhle vyhovuje… případně jsem sama proti všem kolegům a nic nezmůžu, takže to nemá cenu… … že já jako rodič, bych změnu moc chtěla, ale s učiteli se nedá vlastně vůbec diskutovat… … že ŠVP je jasně daný a my se musíme podrobit. … že zákony v naší zemi neumožňují vzdělávání podle mých představ. Co si přestat stěžovat a začít tu změnu každý sám u sebe? Co takhle přestat omlouvat vnější okolnosti, že „to tak prostě je“ a my se musíme podřídit? Nikdy se nemusíme docela podřídit! Podřídit se je volba. Vždycky jde dělat aspoň „něco“, ať už v rámci systému, zevnitř. Nebo můžeme začít dělat „něco“ sami mimo systém. Počítá se cokoliv a nic není málo. Ale dokud pro nás bude existovat nějaký viník, my budeme vždycky ta oběť. A oběť toho moc nezmůže. Kruh se uzavírá. Kdežto když jsme naladění