Příspěvky

Obrázek
Je to velký rozdíl… Když jsem před mateřskou učila češtinu a angličtinu na základní škole, měla jsem před sebou třídu +/- 20 dětí, pro které jsem s nadšením chystala své hodiny. Tenkrát jsem ještě úplně nepřikládala valnou důležitost vnitřní motivaci, a proto jsem z hodin občas odcházela smutná a frustrovaná. Proč nedokážu zaujmout úplně všechny? Dokážu jich zaujmout hodně, vztahy máme hezké… ale proč, do prčic, nezaujmu úplně všechny? Nejsou moje hodiny dost poutavé a dobře připravené? Mám víc pracovat s interaktivní tabuli? Víc propojit s ostatními předměty? S realitou života? Jak se můžu ještě víc rozkrájet? Tenkrát jsem neměla tušení, že to není o mně. Bylo to o tom, že děti v té třídě se mnou být musely. Nevybraly si mne. Nevybraly si obor, do kterého jsem je měla zasvětit. Příkaz shora zněl jasně: "Naučit češtinu". Vnitřní motivace za těchto podmínek fungovala možná pro hrstku těch, u kterých jsem se zrovna trefila do časo-prostorovo-tematicky-osobnostní roviny, kter
Obrázek
  „Jo ták, on chodí do tý školy, kde se neučej, hmmm.“ „Oni teda nechodí do normální školy a ty se s nima ani neučíš. A jak se teda naučili číst? Jestli to teda uměj…“ S podobnými pohledy se setkávám poměrně často. Přímo i zprostředkovaně. A citace výše patří ještě do kategorie těch jemnějších sdělení. Je mi jasné, že se na autory podobných výroků není potřeba zlobit. Vyrostli většinou v přesvědčení, že škola s učitelem v čele a objemem konkrétní látky, kterou je nutné předat, je základ života. Když tohle neabsolvuješ, seš v pytli… a nadobro odepsanej. Čeká tě budoucnost na pracáku nebo v lepším případě kariéra na stupátku popelářského vozu. Nikdy se nenaučíš psát, číst ani počítat. Škola má na tohle všechno patent. Potřebuješ ji, a basta. Já v takovém přesvědčení, asi jako většina z nás, teda taky vyrostla, ale díky mnoha okolnostem jsem měla možnost to postupně začít vidět docela jinak. Nikdy mi nestačilo jako vysvětlení „protože sem to řek“ a „protože to tak prostě je, neptej se“.
 Překlad článku od Petera Graye (Psychology Today): https://www.psychologytoday.com/intl/blog/freedom-learn/201803/sense-and-nonsense-about-video-game-addiction Smysly a nesmysly o závislosti na videohrách Co nám ve skutečnosti říká výzkum o vlivu videoher na mozek? „JE TO DIGITÁLNÍ HEROIN: JAK OBRAZOVKY DĚLAJÍ Z DĚTÍ PSYCHOTICKÉ ZÁVISLÁKY.“ Tohle je dramatický a do očí bijící titulek článku v New York Post (autorem je Dr. Nicholas Kardaras), který mi krátce po jeho zveřejnění přeposlaly spousty čtenářů. V článku Kardaras tvrdí, „Dobře víme, že všechny ty iPady, smartfony a Xboxy jsou určitým druhem digitální drogy. Nedávné výzkumy vycházející ze snímkování mozku nám ukazují, že jejich užívání ovlivňuje čelní kůru mozkovou – která ovládá exekutivní funkce – naprosto stejným způsobem jako to dělá kokain.“ Ačkoliv Kardaras přisuzuje tento příšerný dopad všem druhům obrazovek, zvlášť pak vyčleňuje hraní videoher, když říká: „Je to tak – mozek vašeho dítěte hrajícího Minecraft vypadá
Obrázek
  Sebeřízení pro mne není jen čas o víkendu a po práci a během dovolené. Sebeřízení vnímám jako životní styl, způsob, jakým žiju. Je to, když děláte věci, které si sami zvolíte a dělat je chcete, protože vás baví, těší a naplňují. Na druhou stranu sebeřízení znamená dělat i věci, u kterých zrovna nehýkáte blahem. Děláte je prostě proto, že vám dávají v širším kontextu smysl a potřebujete je udělat nebo překonat, abyste se ve svém sebeřízení mohli posunout zase o kus dál. A sebeřízení je nakonec i to, že když ty věci třeba neuděláte a neposunete se určitým směrem, nesete důsledky svých rozhodnutí… a posunete se směrem jiným. Sebeřízení je možnost jednat svobodně a zároveň s tím přijmout veškeré dopady, které tato rozhodnutí přinášejí. Přiznat chyby, poděkovat jim a učit se z nich. Sebeřízení není jen čas od do. Je to mnohem víc. Je to pocit, kdy víte, že řidičák pro svůj život, máte v kapse jen vy. pp
Obrázek
  Ačkoliv jsem na základce patřila mezi premianty, dvojka z matiky a fyziky byla na druhém stupni dost vydřená. Žaludeční neurózy, které se s pravidelností dostavovaly v neděli večer, se mi živě vybavují i dneska. A i když jsem v té době byla "bezproblémové dítě", vzpomínky na školu se dají označit všelijak, jen ne jako něco pěkného. Dodnes si pamatuju vzorek ubrusu v kuchyni, kde se mi tatínek v dobré víře snažil vštípit třeba převody jednotek a působil jako můj laskavý soukromý doučovatel. V tu chvíli jsem měla v hlavě vymeteno. Ta situace sama o sobě - navzdory jeho klidu - byl pro mne obrovskej stres a jak už se dneska tak nějak obecně ví, když je mozek ve stresu, je připraven na různé akce (třeba na „freeze“, „flight“ nebo „fight“ – v mém případě to bylo zpočátku většinou to zamrznutí, později na gymplu boj nebo útěk), ale rozhodně není připraven na učení. Dodnes, když přijde na matematický problém, cítím, jak mi mozek vypíná. Je to jako zkrat. Mrzí mne, že to tak mám, p
Obrázek
Výzkumná psycholožka Laura Schulz se svým týmem prováděla sérii pokusů, které přinesly zajímavé výsledky o tom, jakým způsobem se děti učí a co je v učení přínosné a co ne. Jednoho z těchto pokusů se účastnily cca 4-5 leté děti, kterým byl představen určitý hrací objekt speciálně navržený pro účel experimentu. Jednalo se o „hračku“, která v sobě skrývala čtyři rozdílné mechanismy, a ve chvíli, kdy dítě mechanismus odhalilo, došlo k určité reakci (např. když dítě zmáčklo tlačítko uschované v jednom z tubusů, rozsvítilo se světlo). Děti byly rozděleny do tří skupin: 1)       V první skupině lektor dětem detailně předvedl, jakým způsobem mají postupovat, aby docílily určitého efektu (v případě experimentu se jednalo o efekt zapískání). 2)       V druhé skupině lektor hračkou pouze pro zábavu zapískal, aniž by se snažil děti naučit, jak toho docílit. 3)       Ve třetí kontrolní skupině neudělal lektor vůbec nic. Následně byly hračky předány dětem k prozkoumání. Zatímco děti z první skupiny
Obrázek
  Udělali jsme z něčeho tak přirozeného - jako je učení - něco, co se musí, co je povinné a co je tedy většinou pěkná pruda. Vždycky tomu tak nebylo. Od pradávných dob až zhruba do doby před 10.000 lety, kdy se původní kultury lovců a sběračů postupně začaly adaptovat na zemědělství, se děti učily naprosto přirozeně – bez kurikula, bez očekávaných výstupů, bez řízení jejich životů dospělými. Přesto se zvládly naučit vše, co pro svůj život potřebovaly - a vskutku, nebylo toho málo. Všechny tyto dovednosti a znalosti byly mimořádně důležité pro přežití skupiny i pro její spokojený život. Že jsem blázen? Že se nedá přece srovnávat život přírodních národů a život v moderní společnosti? Obsahy učení jsou dost možná úplně odlišné, nicméně jeho principy a instinkty k němu vedoucí zůstávají stále stejné – ať jde o děti z kmene Nharo nebo z Prahy. Děti lovců a sběračů se v minulosti učily a na několika málo místech naší planety, kde je zatím ještě nepokosila naše západní civilizace, se stál