Petra Pokorná Žádníková

  Není potřeba do dětí šroubovat den za dnem po celé roky základy čehokoliv, o co nemají zájem. Ne, pokud žijí ve skutečném světě – ne v jeho atrapě v podobě klasické školní třídy, která umí možná v tom lepším případě o skutečném světě krásně vyprávět, ale nic víc - za přítomnosti nejrůznějších zdrojů, ze kterých mohou čerpat, ve světě, kde mohou rozvíjet své aktuální zájmy a naplňovat své potřeby svým vlastním tempem a způsobem. Když v takovém světě narazí na skutečný problém, který přirozeně obsahuje smysluplný kontext, a tento problém musí řešit, jsou schopné a ochotné se vše potřebné naučit za zlomek času a uchovat si to… Nemusí kvůli tomu sedět x let v lavici, učit se kvůli testům a po nich všechno (nebo skoro všechno) úspěšně zapomenout.   Jak se učíme v dospělosti, když něco potřebujeme vědět nebo umět? Zjistíme si to a naučíme se to. Sami. Třeba prostřednictvím knih, videí, druhých lidí, kurzů – které si sami vybereme. Případně, pokud to pro nás není priorita nebo je to mim

  Jedna z mých radostí je čtení. Ale kdo by to byl řekl… Povinnou literaturu jsem během základní školy louskala s nemalým sebezapřením. Ale to jsem byla ještě hodná holčička, která i když nechtěla, tak dělala. A byla sběratelkou jedniček. Gympl vnesl do mého života nový rozměr relativní svobody (považte, stala se ze mne velká holka a začala jsem jezdit sama autobusem do sousedního města), nicméně seznamy povinné literatury v každém ročníku a později k maturitě mi dávaly příčinu ke stále barvitějším způsobům, jak povinné, a na můj vkus rozsáhlé, čtenářství ošulit. Tehdy neexistovalo nic jako „éčtenářskýdeníkcézet“, takže jsem při sepisování a shánění toho, co jsem „přečetla“, musela projevit daleko větší míru kreativity než obnáší jedno kliknutí na internetu . Později, po několikaleté odmlce, několik let po tom, co jsem to sice bolestně, ale nakonec zdárně dotáhla až k maturitě, získala papír osvědčující mé absolutorium (kdeže je mu konec – tomu papíru), jsem se skutečně sebeřízeně přih