Petra Pokorná Žádníková

Tak jsme si nasadili koroušky a vyrazili ven. Kluci to berou jako otravnou samozřejmost a už se nad tím ani nepozastavují. Mně teda pokaždé trochu píchne u srdce, když vidím ty jejich zalepené zobáčky pod různobarevnými kousky látek a moje myšlenky jsou stejně tak velmi různorodé. Svoje úvahy ale vždycky zakončím tím, že to prostě zvládnem a tohle jednou skončí a všichni z toho vyjdeme zdraví… ale přece trošku jiní než před tím. Moudřejší? Vděčnější? Laskavější? Vědomější? Asi jak kdo. Na jednu stranu si moc přeju vrátit věci zpátky tak, jak byly v době před... Na druhou stranu vím, že pokud se to vrátí do stejných kolejí a budeme jako lidstvo pokračovat tam, kde jsme skončili, tahle lekce zůstane nepochopená a nevyužitá. Ale optimista ve mně říká, že věci už se daly do pohybu tak mocně, že spousta z nich se na původní místo nevrátí. A je jedno, jakého oboru činnosti se to týká… máme možnost začít jinde a jinak ve vzdělávání, v podnikání, v péči o sebe, o druhé, o naši zemi. Těch možn

Jsem fotograf a dokumentátor. Nijak zvlášť dobrý, pravda. Nicméně od té doby, co máme školu, tak fotím zběsile. Vidím, že se děje něco zajímavého, cvak. A jednou za měsíc šup s tím na facebook, ať se ostatní taky pomějou a pokochají pohledem na ten prima flow v naší škole. Na druhou stranu uznávám, že to neustálý cvakání naopak dokáže fotícího (mne) z toho „flow“ báječně vyhazovat. A když se stane, že foťák (s telefonem v jedné osobě) nemám po ruce, tak „moc přítomného okamžiku“ je tak nějak daleko mocnější. Známe. Taky přiznávám, že tenhle „nešvar“ jsem si přitáhla i do soukromého života a jen díky bezbřehé toleranci našich ratolestí mi tahle moje „úchylka“ prochází. Aspoň zatím. A tady se už pomalu dostáváme po chatrném oslím můstku k jádru toho, o čem bych dneska ráda psala. Nedávno jsem si prohlížela fotky v telefonu (zhruba od té doby, co na nás stát pod rouškou pandémie uvalil zákazy a příkazy nejrůznějšího druhu) a zjistila, že ani v této době náš život není vůbec nůďo,