Někdy se zdá, že je svět úplně vzhůru nohama. Nic nevychází, jak bychom chtěli a jak bychom si představovali...
Pokud se rozhodneme jít nevyšlapanými cestami (a takovou cestou může být i rozhodnutí mít dítě na IV, potažmo provozovat něco tak mimosystémového jako sebeřízení), je pravděpodobné, že se budeme setkávat s překážkami, které bude potřeba překonat. Můžeme je očekávat a být na ně připraveni. Stejně tak se ale mohou objevit úplně z ničeho nic. Můžeme si stokrát myslet, že připraveni jsme a život nás muže stokrát vyškolit a ukázat, že jsme jen pošetilí blázni. Jsou to zkoušky, které jsou prubířskými kameny našeho odhodlání. Jak moc věříme cestě, kterou jsme si zvolili? Jak moc nám dává smysl? Jak moc jsme odhodlaní po ní jít? A stojí nám za “potíže”, na které po ni narazíme? Ty překážky nejsou dobré ani špatné. Prostě jsou. Vycházejí často z našich obav a strachů, které jsme nevědomky někam zasunuli, aniž bychom je měli zpracované. Když přijde jejich čas, objeví se v plné síle a dokážou potrápit. Dokážou potrápit tak moc, ze člověk najednou neví, zda se rozhodl správně a cítí se dočista bezmocný. Dělat věci jinak než je dělá většina kolem nás, vyžaduje velkou dávku odhodlání… a důvěry v život a hlavně v sebe sama. A moc v takové chvíli pomáhá mít se o koho opřít a nebýt na to sám. Pokud děláme konkrétní věc v souladu s většinou a vyskytne se problém, máme kolem sebe vždycky dost lidi, kteří si něčím podobným prošli a můžeme automaticky čerpat z kolektivní zkušenosti. Ale také existuje riziko, ze daný problém je už tak moc obecně chápán jako něco “normálního”, ze už to nikdo ani jako problém nevnímá. Proste se to děje a my se s tím musíme smířit. Nemusíme. Vždycky existuje cesta z téhle pasti ven. A to platí, ať už jsme na cestě s davem nebo si šlapeme svou vlastní, s par souputníky po boku. Odpovědi na všechno máme před sebou i v sobě. A je dobré umět se ptát tak, aby ty odpovědi přišly…
Když se ve styku se světem mimo naši “bublinu” cítíme odstrčeni, k čemu je to výzva? Muže to být impuls k tomu udělat krok směrem k většině, abychom zapadli a cítili se přijímaní? Čímž ale možná popřeme sami sebe. Stojí to za to? Jedním způsobem se cítit, ale navenek jednat proti sobě jen proto, abychom od ostatních slyšeli nadšené “ano”? Samozřejmě krok zpátky muže být v pořádku v případě, kdy zjistíme, ze jsme se "spletli" nebo že tohle už není naše cesta. I to se může stát. Pak je v pořádku se vrátit nebo si najít cestu jinou. Ale myslím, ze by to mělo být vždycky vědomé rozhodnutí, které děláme z vlastního přesvědčení. Ne kvůli přijetí druhých. A pokud nás někdo nepřijímá, tak je možná k zamyšlení (ještě před tím, než ten krok zpátky uděláme), zda se nacházíme mezi těmi “správnými” lidmi, které si chceme pustit až k tělu. Vůbec nechci nikoho přesvědčit o tom, že je to něco jednoduchého. Každý máme své silné a slabé stránky, své dary a svá omezení a každé setkání s realitou nás může díky tomu postrčit různými směry. Ale vždycky je to - resp. může být - naše volba.
Držím nám všem pěsti, ať jdeme jakoukoliv cestou.
pp
