Nevěřila bych, že mne někdy někdo uslyší říkat: „Mám ráda fyziku a chemii. Je to totiž zábava.“ Přesto přesně tohle dneska říkám. A navíc to myslím vážně. Oba zmíněné předměty jsem v dětství z duše nenáviděla. Na základce jsem svůj odpor směle maskovala tím, že jsem se k radosti vyučujících šprtala zpaměti (když člověk nechápe vo-co-go a zároveň potřebuje prolézt do vyššího ročníku, moc jiných možností nemá, víme) vzorečky a definice, které jsem většinou zvládla po vzoru cvičené opičky bez zrnka pochopení aplikovat na příklad zadaný v testu. A k radosti rodičů jsem pak domů nosila většinou jedničky a dvojky. Zatímco na základce to na dvojku na vysvědčení stačilo, přechod na gympl byl jak facka. Moje nepochopení se začalo tvrdě vracet. Dopadla jsem na dno, ze kterého jsem se lízala jen horkotěžko a dobře vím, že ty trojky a čtyřky byly jen z milosti a díky tomu, že fyzikář i chemikář měli srdce a nechávali mne prolézt do dalšího ročníku se slovy: „Petro, Petro, máte štěstí, že...