Nevěřila bych,
že mne někdy někdo uslyší říkat: „Mám ráda fyziku a chemii. Je to totiž
zábava.“
Přesto přesně
tohle dneska říkám. A navíc to myslím vážně.
Oba zmíněné
předměty jsem v dětství z duše nenáviděla. Na základce jsem svůj odpor směle
maskovala tím, že jsem se k radosti vyučujících šprtala zpaměti (když člověk
nechápe vo-co-go a zároveň potřebuje prolézt do vyššího ročníku, moc jiných
možností nemá, víme) vzorečky a definice, které jsem většinou zvládla po vzoru
cvičené opičky bez zrnka pochopení aplikovat na příklad zadaný v testu. A k
radosti rodičů jsem pak domů nosila většinou jedničky a dvojky. Zatímco na
základce to na dvojku na vysvědčení stačilo, přechod na gympl byl jak facka.
Moje nepochopení se začalo tvrdě vracet. Dopadla jsem na dno, ze kterého jsem
se lízala jen horkotěžko a dobře vím, že ty trojky a čtyřky byly jen z milosti
a díky tomu, že fyzikář i chemikář měli srdce a nechávali mne prolézt do
dalšího ročníku se slovy: „Petro, Petro, máte štěstí, že studujete tu humanitní
větev…“. (No, asi právě proto, žejo.)
Roky plynuly.
Fyzika ani chemie mi od maturity už život nikdy neotravovaly. Tenkrát jsem si
ještě myslela, že předměty fyzika i chemie jsou opravdu jen o znalosti
periodické tabulky a fyzikálních veličin, o chemických značkách a vzorcích a
vzorečcích nejrůznějšího druhu, jejichž použitelnost v reálném životě jsem
nikdy nedokázala pochopit… protože tam jaksi nebyla.
A pak to
začalo…
Jednoho dne se
mi dostaly do ruky učebnice fyziky a chemie od nejmenovaného nakladatelství, s
jehož zástupcem jsem měla kdysi pracovní schůzku a od té doby mi posílá čas od
času vzorky (knížek) zdarma… A já se zamilovala. Teda ne do pana zástupce, ale
do fyziky a chemie. První kontakt byl nesmělý, trošku zvědavý s náznakem
mírného odporu a příměsí svírání kolem žaludku při vzpomínce na to, co mi tyhle
dva předměty kdysi „způsobovaly“. Ale dala jsem tomu šanci a začetla se.
Hluboce jsem zalitovala, že moje tehdejší učebnice na ZŠ měla s tou, kterou
právě svíraly mé ruce, společného asi tolik, jako má crème brûlée a párek v
rohlíku. Ale tak samozřejmě, že to celé není jen o designu učebnice, bude toho
víc… na druhou stranu bych řekla, že pro zažehnutí jiskry to může znamenat
hodně.
V Sudbury se
krom jiného věnuji hlavně češtině a angličtině a jejich různým modifikacím a na
různých úrovních s těmi, kteří si mne k tomu sami vyberou. Teda tak tomu bylo
donedávna. Svoji „specializaci“ jsem před pár měsíci nečekaně rozšířila právě o
jakási fyzikální/chemická praktika a své nově nabyté přírodovědné nadšení jsem
začala prskat na menší i větší návštěvníky svých kurzů. Odstartovala jsem
metaforicky balonkovou raketou, pokračovala statickou elektřinou (ta radost,
když s její pomocí třeba „ohnete“ proud vody!), solnou květinou (která skvěle
demonstruje krystalizaci), elektrolýzou solanky (a důkaz její elektrické
vodivosti, když se nám rozsvítila dioda, kterou jsme cvakli do obvodu),
Leonardovým mostem, katapultem, nenewtonskou kapalinou (kdy někoho napadlo, jak
by bylo super, kdybychom si jí vyrobili plnej bazén a pak běhali ze strany na
stranu po její „hladině“ 
), měřením pH a
výrobou vlastního indikátoru pH z červeného zelí (kdo by to byl řekl, že to jde
a že je to superzábavný, když do něj lijete roztok sody nebo šťávu z citronu!),
principem elektřiny, její výrobou a elektrickým obvodem a pokusy s Boffinem a vodivou
plastelínou… a mám toho ještě v plánu opravdu hodně.
Stal se ze mne
nadšenec, ačkoliv laik a věčný student, v oblasti, kterou jsem vždy pro sebe
považovala za uzavřenou. Odříkaného chleba největší krajíc. Nějak tak se to
říká, ne? Takže třeba i sem
mne dovedlo moje vlastní sebeřízení.
Ačkoliv je pro
mne sebeřízené vzdělávání ta správná volba a přála bych všem rodinám, které o
něj mají zájem a dává jim smysl, aby jej mohly naprosto legálně a bez omezení
provozovat, je mi jasné, že i pokud se to jednou stane, nebude to zítra ani za
měsíc… možná k tomu dojde někdy za pár let. Ale spíš budu ráda, když se toho
aspoň dožiju. Do té doby bych si přála pro všechny děti, které musí bez debat
plnit každodenní povinnou školní docházku, aby se to alespoň dělo v prostředí,
kde fyzika / chemie / cokoliv dalšího nefungují jako strašák… kde se děti
nemusí drtit informace bezmyšlenkovitě zpaměti jen proto, aby je mohly po testu
zase úspěšně zapomenout… kde je dovoleno se v hodině smát, chybovat a zkoušet…
kde se věcem dává smysl tím, že se žijí a dávají se do souvislostí… kde
alternativní řešení neznamená chybu, naopak… Pokud už se škola musí odehrávat v
tuto chvíli ve školních lavicích, ať jsou na straně katedry aspoň lidé, kteří
mají k těm menším lidem blízko.
Existují. Ale
asi by jich mohlo být klidně i víc.
pp
