Sebeřízení není nic, do čeho je možné se ponořit na pár hodin denně. Třeba umožnit dítěti pobývat v prostředí, které je na sebeřízení založené, a doma pak sklouznout k pokynům, úkolování, nedůvěře a prosazování vlastních zájmů. Tedy technicky to možné je, ale není pak možné očekávat kýžené výsledky. Sebeřízení, aby fungovalo správně a plynuly z něj všechny benefity, je důležité žít.

Je důležité mít důvěru

v dítě (v jeho nastavení a volby),

v načasování (které je u každého v různých oblastech jiné)

a hlavně v sebe (mít jasno v tom, že mi tato cesta dává smysl a i když vím, že přijdou zkoušky, stojí mi za to se s nimi vypořádat, pokračovat a vyjít z nich silnější).

To poslední bývá často to nejtěžší. Důvěra v sebe. Dřív nebo později přijdou těžší chvilky, kdy člověk začne pochybovat, jestli je tohle ta správná cesta…

Naučí se číst, psát a počítat?

Odlepí se někdy od tý obrazovky?

Najde si svou smysluplnou cestu životem?

Tyto a další podobné otázky můžou přicházet zpočátku často. Obzvlášť jsou dost neodbytné, když se z našeho pohledu něco nepodařilo (=zpravidla se dítě nezachovalo) podle našich představ. Případně cítíme tlak okolí na to, že naše dítě by mělo být tak nějak víc jiné - víc jako Pepík od sousedů nebo vlastně jako všechny ostatní "normální" děti. Často jde o tlak od příbuzných, přátel nebo společnosti obecně. Neznámé často vzbuzuje strach, ostražitost a nedůvěru. I na to je potřeba se připravit.

S dětmi je potřeba se připravit na to, že když jim sebeřízení umožníme, budou projevovat vlastní a osobitý názor a vlastní vůli. A ty se nám třeba někdy nemusí vůbec zamlouvat! Je pak snadné se leknout, začít prosazovat vůli svojí na úkor vůle dítěte a začít s ním bojovat. A v důsledku pak tvrdit, že „sebeřízení nefunguje“. V případě drobné sebereflexee „u nás nefunguje“. V případě skutečné sebereflexe „líbí se mi to, ale nezvládám to, nemám na to nervy a není to pro nás“. Tohle všechno je naprosto legitimní a pochopitelné.

Nikdo z nás, kdo jsme se pro sebeřízení rozhodli, nejdeme po cestě vyšlapané generacemi našich předků. Jsme pionýři, kteří zkouší navázat na model, který byl kdysi dávno přirozeností všech lidí a který na jiných místech ve světě úspěšně praktikují posledních pár desetiletí mnozí další. Vidíme u nich, že to funguje, dává to smysl a chceme to proto zkusit taky. Jsou pro nás jako majáky naděje, jejichž jas z dálky osvětluje naši stezku. Klestíme si tedy tady u nás svou vlastní stezičku a je milé vědět, že kousek vedle nás si tu stezičku stejným směrem klestí i někdo další. Dodává to odvahu a sílu. S každým dalším, kdo se tím směrem vydá, je stezička prošlapanější a pohodlnější pro následovníky. Z úzké stezičky je stezka, ze stezky viditelná cesta a z ní časem může být plnohodnotná dálnice, která míří jasným směrem a funguje spolehlivě pro všechny, kteří se na ní vydají.

Pokud cestu prošlapáváme jako jedni z prvních, všechno se musíme učit nebo přeučovat za pochodu. Staré návyky, zažité vzorce. Musíme místo nich instalovat nové. Není to vždy jednoduché. Klacky pod nohama a přeskakování propastí je náročné. Ale pro další generace, které v sebeřízení budou vyrůstat, to bude už něco známého a přirozeného. Oni už nebudou přemýšlet, jestli je to správné nebo funkční. Oni už to budou žít a zvládat to. Bude to pro ně něco přirozeného a normálního.

Sebeřízení je dovednost, kterou jsme geneticky vybaveni všichni. Ale očekávání a nastavení společnosti v nás tuto přirozenost potlačují. Snaží se nám namluvit, že abychom se naučili trivium a další znalosti a dovednosti potřebné pro život, musíme devět let chodit do školy a tam se učit předem strukturovanou látku, o které „kdosi chytřejší“ prohlásil, že zrovna to je potřeba znát. Když tomu uvěříme, snadno pak v sobě svou schopnost sebeřízení zapřeme a může být těžké ji znovu objevit. Když dáme na svůj vlastní vnitřní kompas, který nás dle našeho nastavení, spolehlivě žene směrem k našim cílům a když našemu kompasu věří i okolí, ve kterém vyrůstáme, stanou se z nás skvělí kormidelníci a navigátoři vlastního života.

V klasické škole se obecně vyžaduje poslušnost a plnění zadaných úkolů. Není možné vystoupit z řady a říct „já se teď necítím na matiku, budu radši plést svetr nebo pozorovat vysokou z posedu na kraji lesa nebo půjdu hrát na piáno nebo hrát šachy nebo s kamarády stavět výběh pro morčata nebo půjdu naplánovat výlet“ (btw, vidíte v těch činnostech matiku?). Smutné je, že děti, které jsou na pokyny už tak navyklé, mají pak často problém fungovat, když o danou strukturu přijdou. Můžou být celkem ztracené, což je pochopitelné.

Sebeřízení je dovednost, do které člověk musí vrůst a nechat jí zaplnit celé své bytí. Pak funguje jako ten spolehlivý kompas, který nás vede tam, kam potřebujeme.

Sebeřízení není nic, do čeho je možné se ponořit na pár hodin denně. Není to omezená aktivita, třeba jako vyčištění zubů nebo snědení oběda. Je mnohem víc podobné dýchání nebo tlukotu srdce. Nemusíme se ho učit. Všichni ho máme v sobě. Nesmíme na něj jen zapomenout. A musíme mu věřit. Jako věříme srdci a plicím, že dokážou dělat svou práci, aniž bychom je museli ovlivňovat vůlí.