Tak jsme si nasadili koroušky a vyrazili ven. Kluci to berou jako otravnou samozřejmost a už se nad tím ani nepozastavují. Mně teda pokaždé trochu píchne u srdce, když vidím ty jejich zalepené zobáčky pod různobarevnými kousky látek a moje myšlenky jsou stejně tak velmi různorodé. Svoje úvahy ale vždycky zakončím tím, že to prostě zvládnem a tohle jednou skončí a všichni z toho vyjdeme zdraví… ale přece trošku jiní než před tím. Moudřejší? Vděčnější? Laskavější? Vědomější? Asi jak kdo. Na jednu stranu si moc přeju vrátit věci zpátky tak, jak byly v době před... Na druhou stranu vím, že pokud se to vrátí do stejných kolejí a budeme jako lidstvo pokračovat tam, kde jsme skončili, tahle lekce zůstane nepochopená a nevyužitá. Ale optimista ve mně říká, že věci už se daly do pohybu tak mocně, že spousta z nich se na původní místo nevrátí. A je jedno, jakého oboru činnosti se to týká… máme možnost začít jinde a jinak ve vzdělávání, v podnikání, v péči o sebe, o druhé, o naši zemi. Těch možností je bezpočet. Dějí se věci, které většina z nás neměla šanci zažít. Vědět, že ve světě i kousek od nás umírají lidé, přináší pocit bezmoci, ale zároveň třeba možnost smíření se s vlastní smrtelností. Slyšet své děti vyvádět nebo hádat se o kostičku z lega může v těchto nouzových podmínkách přinášet velkou beznaděj a pocit, že už to takhle dál nezvládnete a exploduje vám hlava, když vás hned teď!!! někdo nevystřídá. Stejně tak jako vás dokáže na kolena složit a slzíte, když vás přijdou obejmout nebo na ně večer koukáte, když spí jako andílci. Co byste si bez nich počali… Vidět a zažívat omezení svobody přináší také bezmoc a vztek, ale stejně tak vděčnost za to, že svobodu můžu zažívat nadále tam, kde jsem ji dřív neviděla nebo si ji tolik nevážila.
A tak když dojdeme na kraj lesa nebo k rybníku, kde nepotkáš živáčka, sundáme si koroušky a křičíme „svobodáááá“... má to slovo aspoň pro mne daleko opravdovější a sladší příchuť. Ten pocit, když se můžete znova opravdu nadechnout. Doslova.

Populární příspěvky z tohoto blogu