Tak
jsme si nasadili koroušky a vyrazili ven. Kluci to berou jako
otravnou samozřejmost a už se nad tím ani nepozastavují. Mně
teda pokaždé trochu píchne u srdce, když vidím ty jejich
zalepené zobáčky pod různobarevnými kousky látek a moje
myšlenky jsou stejně tak velmi různorodé. Svoje úvahy ale
vždycky zakončím tím, že to prostě zvládnem a tohle jednou
skončí a všichni z toho vyjdeme zdraví… ale přece trošku jiní
než před tím. Moudřejší? Vděčnější? Laskavější?
Vědomější? Asi jak kdo. Na jednu stranu si moc přeju vrátit
věci zpátky tak, jak byly v době před... Na druhou stranu vím,
že pokud se to vrátí do stejných kolejí a budeme jako lidstvo
pokračovat tam, kde jsme skončili, tahle lekce zůstane nepochopená
a nevyužitá. Ale optimista ve mně říká, že věci už se daly
do pohybu tak mocně, že spousta z nich se na původní místo
nevrátí. A je jedno, jakého oboru činnosti se to týká… máme
možnost začít jinde a jinak ve vzdělávání, v podnikání, v
péči o sebe, o druhé, o naši zemi. Těch možností je bezpočet.
Dějí se věci, které většina z nás neměla šanci zažít.
Vědět, že ve světě i kousek od nás umírají lidé, přináší
pocit bezmoci, ale zároveň třeba možnost smíření se s vlastní
smrtelností. Slyšet své děti vyvádět nebo hádat se o kostičku
z lega může v těchto nouzových podmínkách přinášet velkou
beznaděj a pocit, že už to takhle dál nezvládnete a exploduje
vám hlava, když vás hned teď!!! někdo nevystřídá. Stejně tak
jako vás dokáže na kolena složit a slzíte, když vás přijdou
obejmout nebo na ně večer koukáte, když spí jako andílci. Co
byste si bez nich počali… Vidět a zažívat omezení svobody
přináší také bezmoc a vztek, ale stejně tak vděčnost za to,
že svobodu můžu zažívat nadále tam, kde jsem ji dřív neviděla
nebo si ji tolik nevážila.
A
tak když dojdeme na kraj lesa nebo k rybníku, kde nepotkáš
živáčka, sundáme si koroušky a křičíme „svobodáááá“...
má to slovo aspoň pro mne daleko opravdovější a sladší
příchuť. Ten pocit, když se můžete znova opravdu nadechnout.
Doslova.