škola po koronaviru...
Jsem
fotograf a dokumentátor. Nijak zvlášť dobrý, pravda. Nicméně
od té doby, co máme školu, tak fotím zběsile. Vidím, že se
děje něco zajímavého, cvak. A jednou za měsíc šup s tím na
facebook, ať se ostatní taky pomějou a pokochají pohledem na ten
prima flow v naší škole. Na druhou stranu uznávám, že to
neustálý cvakání naopak dokáže fotícího (mne) z toho „flow“
báječně vyhazovat. A když se stane, že foťák (s telefonem v
jedné osobě) nemám po ruce, tak „moc přítomného okamžiku“
je tak nějak daleko mocnější. Známe.
Taky
přiznávám, že tenhle „nešvar“ jsem si přitáhla i do
soukromého života a jen díky bezbřehé toleranci našich
ratolestí mi tahle moje „úchylka“ prochází. Aspoň zatím.
A
tady se už pomalu dostáváme po chatrném oslím můstku k jádru
toho, o čem bych dneska ráda psala.
Nedávno
jsem si prohlížela fotky v telefonu (zhruba od té doby, co na nás
stát pod rouškou pandémie uvalil zákazy a příkazy nejrůznějšího
druhu) a zjistila, že ani v této době náš život není vůbec
nůďo, jak by se mohlo za daných podmínek zdát. Víte, několikrát
za tu dobu jsem četla články o tom, jací jsou ty děti chudáci,
když jim byla odepřena možnost navštěvovat vzdělávací
instituce. Že jim za ty tři měsíce uteče spousta látky, co se
fakt jen těžko dohání (tomu se tak trochu jako bývalá učitelka
usmívám, protože vím, jak to chodí), a pak snad i celej
následující život.
Když
jsem se tak probírala těmi fotkami, všimla jsem si a uvědomila
si, co ti naši holomci všechno dělali, co se učili a většinou i
naučili. Bylo by to na celou stránku, tak s tím nebudu obtěžovat,
ale je to celá kupa dovedností a zážitků, které se v životě
počítají. Asi právě proto, že z něj vycházejí. Nevím, pokud
by chodili do školy, zda by jim to dalo víc (to srovnání je čistě
teoretické, protože kluci jsou domškoláci a náš režim je
„unschoolerský“). Jen mi to přišlo jako dobré uvědomění si
a připomenutí toho, že fakt není možné se neučit. Pokud někdo
namítne, že se v tomto případě ale přece nejedná o „učivo“
(a já diskrétně pominu fakt, že nikdo nemůže vědět, co je pro
někoho jiného důležité a tedy „učivem“), pak vracím úder
s tím, že v mnoha případech to „učivo“ (rozumějte to
klasické školní) je taky, i když se tváří trochu skrytě
(třeba převody jednotek při vaření a měření, výměra
půdorysu domu v minecraftu, hospodaření s financemi, chat s
angličanem, sázení jahod do řádků a tak dále). Někdy se taky
stane, že se kluci naučí i něco typicky školním způsobem
(třeba sčítat, odčítat a násobit písemně pod sebou… prostě
se bavíme, narazíme na téma a povídáme si o tom, že to takhle
jde a když přijde zájem, tak jim to jednoduše „školně“
ukážeme… pochopení je pak velmi rychlé).
Myslím,
že tuhle dobu je možné vnímat i jako velkou výzvu. Ne jenom jako
průšvih, díky kterému děti mnohé zanedbaly a ztratily. Ale i
jako dobu, která měla potenciál otevřít leckomu oči,
nasměrovat, dodat odvahu, postrčit, zjistit, že i bez standardní
docházky se dá hodně naučit (nebo naopak ještě mnohem víc),
vidět to, co je opravdu důležité a dát švih pro další posun
vpřed a nebo začít třeba jenom uvažovat o tom, že věci můžou
fungovat i jinak, než jsme byli zvyklí.