Jedna z mých radostí je čtení. Ale kdo by to byl řekl…

Povinnou literaturu jsem během základní školy louskala s nemalým sebezapřením. Ale to jsem byla ještě hodná holčička, která i když nechtěla, tak dělala. A byla sběratelkou jedniček.

Gympl vnesl do mého života nový rozměr relativní svobody (považte, stala se ze mne velká holka a začala jsem jezdit sama autobusem do sousedního města), nicméně seznamy povinné literatury v každém ročníku a později k maturitě mi dávaly příčinu ke stále barvitějším způsobům, jak povinné, a na můj vkus rozsáhlé, čtenářství ošulit. Tehdy neexistovalo nic jako „éčtenářskýdeníkcézet“, takže jsem při sepisování a shánění toho, co jsem „přečetla“, musela projevit daleko větší míru kreativity než obnáší jedno kliknutí na internetu .

Později, po několikaleté odmlce, několik let po tom, co jsem to sice bolestně, ale nakonec zdárně dotáhla až k maturitě, získala papír osvědčující mé absolutorium (kdeže je mu konec – tomu papíru), jsem se skutečně sebeřízeně přihlásila ke studiu na pedagogické fakultě. Nějak jsem v mezičase a v meziprostoru, kdy jsem vedla pár kroužků, a v Anglii se coby au-pair starala o dva malý kluky (věčný obdiv jejich rodičům za důvěru ve mne – čerstvě dospělé třeštidlo - vloženou) zjistila, že je mi s dětma dobře a asi by to mohl být směr, kterým bych se chtěla ubírat. Hlavně už probůh žádný papíry, úřady, uzávěrky a účetní operace! Jako nejschůdnější z možných variant se nabízela kombinace čeština – angličtina. Sebeřízeně jsem se připravila, oprášila pár znalostí (teda přísahala bych, že spoustu toho vidím poprvé )a v rámci přípravy skutečně i přečetla pár knížek. Vzali mne. A začala má příprava na učitelskou kariéru. Když se připravujete na dráhu češtináře, bez čtení to úplně moc nejde. A tak jsem četla. Nicméně, nebyl v tom zápal. Četla jsem proto, že to jinak nešlo. A stejně, když to jen trochu šlo, snažila jsem se to zase ošulit, protože, co si budeme povídat, studentský život mi tenkrát nabízel mnohem větší radosti než vysedávání po knihovnách nebo večery pod lampou se Shakespearem v dlaních.

Když jsem pak začala učit, bylo to asi poprvé, co jsem si dobrovolně chodila knížky půjčovat do knihovny a dokonce je ve velkém nakupovat. Vážně ve velkém. Byla jsem schopná v knihkupectví a výtvarných potřebách utratit za předměty, včetně knih, které jsem využívala ve své učitelské praxi (po odečtení životně důležitých nákladů) klidně celou výplatu. Až tehdy se začala rodit moje láska ke čtení. Když jsem číst nemusela. Na druhou stranu… měla jsem plnou třídu dětí, které si moc vybrat nemohly a musely projít tím, co jsem pro ně připravila. A nade mnou visel bič v podobě osnov. Snažila jsem se urputně. Snažila jsem se, aby i přesto, že práci vykazovat musíme, byly ty hodiny barevné a živé, aby knížky v rámci literatury dávaly smysl a bavily. Teď už konečně vím, že i když je učitel progresivní, pořád je součástí zkostnatělého systému a před sebou má třídu dětí, které, kdyby nemusely, tak tam nejsou. Nebo aspoň většina z nich… Takže buď se ze všeho toho snažení a narážení do zdi dočista zvencne nebo podlehne a systém přijme, aby měl klid… nebo nevydrží a odejde. Mne před vyhořením „zachránila“ mateřská, v jejímž průběhu jsem si konečně uvědomila, co mi na systémovém školství neladí a že už pro mne není cesty zpátky. (Tenkrát jsem ale pouze odešla na mateřskou, netušíc, jak se můj život změní… ale to je už jiný příběh.)

Na mateřské jsem začala číst. Poprvé v životě naprosto bez důvodu, bez toho, že by mi to někdo nařizoval nebo že se to očekávalo nebo že by to bylo součástí práce. Četla jsem a čtu všechno, co mne přitahuje. Próza, poezie, encyklopedie, eseje, psychologie. Je to jedno. Hlavně když to při listování šustí a voní a téma je mi blízké. Čtu i to, co bylo kdysi součástí seznamů povinné literatury, co mi přišlo tenkrát neskutečně odpudivé, otravné a obírající mne o čas mého života v rozpuku. A tak jsem teď třeba konečně dočetla Vančurovo Rozmarné léto, které kdysi na tom seznamu figurovalo také.

Možná… kdyby se čtení (nebo si dosaďte, co chcete) nenařizovalo, láska k němu by měla šanci propuknout mnohem, mnohem dřív. Nemusela, ale mohla. Ergo, tento způsob vnuceného vzdělávání zdá se mi poněkud nešťastným...

pp