Když překládáte Graye: „Zpozoroval jsem, že studenti v Sudbury Valley, kteří jsou osvobozeni od jakéhokoliv povinného kurikula, si ani s přibývajícími roky nepřestávají hrát. Pokračují dál při hrách se slovy, zvuky, barvami a čísly a často jsou v tom velmi dobří. A zdá se, že to samé platí i pro děti, které vyrůstají v unschoolingových rodinách. Nejčastější matematická hra obvykle zahrnuje i zjištění, že čísla se objevují v neměnných sekvencích, že se tyto sekvence pravidelně opakují (v desítkové soustavě), a pokud jednou tento systém pochopíte, zmizí hranice, kam až dokážete napočítat.“

A do toho přichází šestileté dítě:

„Mami, poslouchej…

pět plus pět je deset,

padesát plus padesát je sto,

pět set plus pět set je tisíc,

pět tisíc plus pět tisíc je deset tisíc,

padesát tisíc plus padesát tisíc je sto tisíc,

pět set tisíc plus pět set tisíc je milion,

(začínám kulit oči, otvírat pusu a on začíná mít úsměv od ucha k uchu )

pět milionů plus pět milionů je deset milionů,

padesát milionů plus padesát milionů je sto milionů,

pět set milionů plus pět set milionů je miliarda,

pět miliard …..“

Vím, že je to pro něj hra a radost. Pro mne je radost (zajíkám se tou radosti a štěstím a láskou), že tu jeho radost můžu prožívat s ním, že toho můžu být součástí a na vlastní oči vidět aspoň zlomek toho, co se se mnou rozhodne sdílet...

Na sebeřízené vzdělávání nepotřebuju důkaz. Mám ho dennodenně před očima.

pp

Zobrazit přehledy a reklamy

Propagovat příspěvek

Všechny reakce:

33