Běžte se sebeřídit!

 Běžte se sebeřídit!

Začnu trochou suché teorie... sebeřízené vzdělávání je vzdělávání, kdy sám vzdělávaný si volí, čím se bude zabývat a co se chce naučit. Tedy řídí sám sebe. Jde o volby jedince vyplývající z každodenního života. Je to vlastně přirozený proces, který vychází z faktu, že člověk je tvor zvídavý a jeho podstatou je chuť a přirozená potřeba se učit. Pokud by tuto potřebu nerespektoval, nedokázal by přežít. Učíme se proto, abychom dokázali fungovat ve světě, který nás obklopuje. Učení je totiž esencí našeho bytí. Každý člověk se v prvních letech života sebeřízeně naučí chodit i mluvit a naučí se mnoho o společnosti, ve které žije. Jak je možné, že se naučíme tak složitým dovednostem jako je mluvení a dorozumívání? Rodiče nám většinou nedávají kurzy, při kterých nás učí, jak mluvit. Jednoduše svým mluvením doprovázejí běžné činnosti a my to po nich časem pomalu začínáme opakovat a postupně se naučíme komunikovat. Dává nám to totiž smysl. A smysl je právě ten zásadní moment v učení se čemukoliv. Vidíme, že když vydáváme z úst určité hlásky, můžeme tím ovlivnit dění ve svém okolí. A to je fajn dovednost, hodí se. Proto se stále zdokonalujeme. Vidění smyslu – v tomto případě v dorozumívání - je samotnou hybnou silou celého procesu učení. A co třeba taková chůze? Zpočátku chodíme nemotorně, hodně padáme, ale nevzdáváme to. Vždy zase vstaneme (sami od sebe, ne za bonbonek) a zkoušíme to dál, až se dostaneme k mistrovství. Proč? Pády na zadek přece bolí. Jak je možné, že nás to neodradí? Chceme se umět pohybovat jako máma s tátou nebo starší brácha. Vidíme v tom smysl a tak jdeme neochvějně za svým cílem. Žádná motivace zvenčí. Ten úspěch, že jsme den ode dne lepší a zdatnější, je dostatečnou motivací a žene nás kupředu naprosto přirozeně. Cukr a bič není potřeba. Čas běží a my se stejným způsobem naučíme desítky a stovky dalších životně důležitých dovedností se stejnou přirozeností, jako jsme se naučili chodit a mluvit. Máma s tátou nám většinou neříkají, jak a co máme zahrnout do svého učení. Hrajeme si, napodobujeme, vrůstáme do světa kolem a samotná hra je naším prostředkem učení se novým věcem. Rodiče nám důvěřují, že se přirozeně zvládneme naučit tomu neskutečnému množství často velmi komplexních dovedností. A my se cítíme dobře. Je totiž naprosto skvělé, když nám někdo věří a my máme možnost cítit se jako kompetentní bytosti. Ale pak je nám najednou šest! A s důvěrou je zpravidla konec. V šesti letech většinou začíná povinná školní docházka. „Musíš do školy, abys nebyl hloupý. Tam tě naučí (!) číst, psát, počítat a spoustě dalších věcí, které pro život potřebuješ! Musíš, dělá se to tak!”, říkají nám ti, co nám doteď věřili, že všechno zvládneme. A my tomu teda taky věříme. A sobě věřit přestáváme. Vždyť nás mají rádi a myslí to s námi dobře. Doteď jsme sami věřili, že všechno potřebné zvládneme. Ale nyní potřebujeme, aby nám někdo jiný říkal, co se máme naučit a taky kdy a jak. Se sebeřízením je konec. A přitom právě sebeřízení je naprosto nezbytné k tomu, abychom sami zjistili, k čemu tíhneme a v čem je náš potenciál. V čem můžeme být skvělí a zároveň tím být užiteční i pro druhé. Pokud bychom na to měli šanci přijít během dětství, nemuseli bychom tím ztrácet čas v dospělosti. No, v dospělosti na to v lepším případě časem třeba také přijdeme. Někdo si vzpomene v pětadvaceti, někdo ve třiceti, někdo v padesáti… a někdo taky třeba nikdy (jen někde hluboko v nás zůstane ten úžasný pocit plynutí, když ve volném čase vezmeme do ruky štětec a barvy, obujeme taneční střevíce nebo se chopíme dláta a kusu voňavého lipového dřeva). A tak je dost možné, že po zbytek produktivního života budeme dělat práci, která nás netěší a nevidíme v ní smysl (kromě toho, že nám přináší finance k poplacení našeho živobytí, což někomu stačí...). Budou z nás otrávené ženy a muži za přepážkou, za učitelskou katedrou nebo za volantem autobusu a přitom uvnitř víme, že jsme skvělí truhláři, malíři, obchodníci nebo tanečnice. Ale někdo nám kdysi v dětství třeba vysvětlil, že není možné se živit „koníčkem“ tím, co skutečně milujeme), musíme přece dělat „pořádnou“ práci. Co z výše uvedeného plyne? Běžte se sebeřídit! Dokud je čas. A jestli vám to celé dává tak nějak smysl, dopřejte to samé i svým dětem…

pp