Mám sen…

 Mám sen…

… sen o tom, že dětem není vnucována povinná školní docházka. Vzdělávání je radost a přirozená součást vývoje, nikoliv povinnost uvalená shora.
… sen o tom, že pokud už stát chce vzdělanost dobrosrdečně zajistit všem, nechť je povinné vzdělávání, nikoliv docházka. Tenhle krok udělat lze a v mnoha zemích to tak funguje.
… sen o tom, že si můžu legálně vybrat jakoukoliv cestu. Kromě standardního systému, Montessori a Waldorfu třeba i sebeřízení. Nejedná se o vyšinutost pro znuděné mileniály. Jde o prověřený, přirozený a zcela funkční způsob vzdělávání.
… sen o tom, že existuje možnost nevyužívat služeb vzdělávacích institucí, pokud rodiny chtějí vzdělávat doma. Bez nutnosti žádat o povolení a pravidelně dokazovat svou dostatečnost a způsobilost.
… sen o tom, že člověk během procesu vzdělávání, které mu pro to dá prostor, má možnost odhalit svůj jedinečný talent. Talent, kterým pozná sám sebe a ze kterého bude moci těžit i společnost. Co je hezčího, než když má člověk možnost dělat něco pro druhé a zároveň se živit tím, co ho těší a naplňuje?
… sen o tom, že všichni lidé přijali zodpovědnost za svůj život do svých rukou. Bez nutnosti se neustále svěřovat do rukou ostatních, kteří to s druhými myslí dobře, umí to s nimi „líp“ a líp vědí, jak má kdo se svým životem nakládat.
… sen o svobodné volbě. Ne mezi řízkem a hovězím ragú. Ale mezi bezpočtem nabídek v rámci švédského stolu, včetně možnosti si v kuchyni něco uklohnit sám. Já maso fakt nebudu, díky.
pp

Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrázek
  S nejmladším synem jsme nedávno navštívili PPP ohledně vyjádření k individuálnímu vzdělávání. Byl to zážitek, který si co dva roky ráda nechám ujít, takže pokud byste někdo měl tip na PPP (do zprávy), kde potvrzení má platnost delší než dva roky a kde “berou”, budu vděčná . Paní byla mladá a v podstatě hodná, ale mám pocit, že naše mimosystémová očekávání už z podstaty nemohla být naplněna. Normu máme prostě trochu jinde... Syn se mne po vyšetření ptal, proč ho ta paní vůbec neposlouchala… Myslel tím to, že jí několikrát zkoušel se zájmem něco vyprávět na její přímou otázku třeba ohledně jeho zálib apod., zatímco ona blahosklonně pokyvovala hlavou a ani jednou se na něj nepodívala. Jen si dál něco čárkovala a zapisovala. Dotýkalo se ho to, vnímal to. Stejně jako by se to v rozhovoru mezi čtyřma očima dotýkalo mne. Stejně tak při “samostatné práci” několikrát paní oslovil s tím, že nerozumí zadání (skvělý, že se v šesti umí ozvat) a nechápal, proč mu neodpoví nebo ho aspoň nepožádá,
Další informace
Obrázek
Je to velký rozdíl… Když jsem před mateřskou učila češtinu a angličtinu na základní škole, měla jsem před sebou třídu +/- 20 dětí, pro které jsem s nadšením chystala své hodiny. Tenkrát jsem ještě úplně nepřikládala valnou důležitost vnitřní motivaci, a proto jsem z hodin občas odcházela smutná a frustrovaná. Proč nedokážu zaujmout úplně všechny? Dokážu jich zaujmout hodně, vztahy máme hezké… ale proč, do prčic, nezaujmu úplně všechny? Nejsou moje hodiny dost poutavé a dobře připravené? Mám víc pracovat s interaktivní tabuli? Víc propojit s ostatními předměty? S realitou života? Jak se můžu ještě víc rozkrájet? Tenkrát jsem neměla tušení, že to není o mně. Bylo to o tom, že děti v té třídě se mnou být musely. Nevybraly si mne. Nevybraly si obor, do kterého jsem je měla zasvětit. Příkaz shora zněl jasně: "Naučit češtinu". Vnitřní motivace za těchto podmínek fungovala možná pro hrstku těch, u kterých jsem se zrovna trefila do časo-prostorovo-tematicky-osobnostní roviny, kter
Další informace
Obrázek
  „Jo ták, on chodí do tý školy, kde se neučej, hmmm.“ „Oni teda nechodí do normální školy a ty se s nima ani neučíš. A jak se teda naučili číst? Jestli to teda uměj…“ S podobnými pohledy se setkávám poměrně často. Přímo i zprostředkovaně. A citace výše patří ještě do kategorie těch jemnějších sdělení. Je mi jasné, že se na autory podobných výroků není potřeba zlobit. Vyrostli většinou v přesvědčení, že škola s učitelem v čele a objemem konkrétní látky, kterou je nutné předat, je základ života. Když tohle neabsolvuješ, seš v pytli… a nadobro odepsanej. Čeká tě budoucnost na pracáku nebo v lepším případě kariéra na stupátku popelářského vozu. Nikdy se nenaučíš psát, číst ani počítat. Škola má na tohle všechno patent. Potřebuješ ji, a basta. Já v takovém přesvědčení, asi jako většina z nás, teda taky vyrostla, ale díky mnoha okolnostem jsem měla možnost to postupně začít vidět docela jinak. Nikdy mi nestačilo jako vysvětlení „protože sem to řek“ a „protože to tak prostě je, neptej se“.
Další informace