Dejte svým snům křídla

Vždycky jsem byla samotář. Utíkala jsem do svého světa plného představ a obrazů. Když jsem byla náctiletá, měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí, že jsem na všechno, co s dospíváním přichází, sama. Asi nic neobvyklého v tomto věku. Někdo se s nepochopením svěřuje kamarádům, někdo se cítí dobře v partě… Já o svém světabolu psala… Papír a tužka byly prostředníky mezi světem, jak jsem ho vnímala já a realitou. Na papíře se tak ocitaly básničky a úvahy. Někdy přímočaré, někdy zahalené v jinotaji. Bylo v tom zvláštní uspokojení. I když jsem nic z toho nedávala komukoliv číst, pomáhalo mi to orientovat se v sobě a někdy se ze všeho toho přepětí nezbláznit. Byl to můj únik do bezpečí a ventil. Když jsem psala veřejné práce do školy, taky mne to bavilo. Dokázala jsem psaním vyjádřit i věci, které bych nedokázala vyslovit nahlas. Neuměla jsem mluvit, ale uměla jsem to napsat. Tedy „lidi okolo“ to říkali. Já si to o sobě nikdy nemyslela. Jen jsem psala ráda. Pamatuju si ten den, jakoby to bylo dneska… Měla jsem nastřádanou pěknou hromádku svých spisů a z nějakého důvodu jsem zatoužila po tom, aby si to někdo přečetl. Někdo, komu na jednu stranu věřím a zároveň někdo, kdo psaní rozumí. Cítila jsem, že psaní je něco jako můj „dar“ a že bych si moc přála dát o něm vědět světu. Ale neměla jsem vůbec jistotu, zda moje psaní za něco stojí… Sebrala jsem veškerou svou odvahu a zaklepala na dveře kabinetu češtinářky Boženky… Mezi dveřmi jsem jí předala své sešity spolu s prosbou, zda by se na ně mohla podívat a říct mi, co si o mém psaní myslí. Změřila si mne pohledem a s pozdviženým obočím se nepatrně pousmála. Se slovy, ať se stavím zítra, za mnou zabouchla dveře. Nasucho jsem polkla a zmocnila se mne panika a pocit, že jsem udělala velkou blbost. Druhý den se mi můj pocit potvrdil. Rozhovor se opět odehrál mezi dveřmi a paní profesorka mi se stejným nastrojeným úsměvem oznámila, že je to sice hezký, ale nemá to vůbec žádnou „uměleckou hodnotu“... Krve by se ve mně nedořezal. Zhroutil se mi svět. Moje přecitlivělá dospívající duše byla zlomená. Předložila jsem své srdce na dlani… a lítá saň si ho dala k večeři (Tak jsem to tenkrát vnímala :-D ). Zaslouženě. Přestala jsem psát… a sama si zlámala křídla, co sotva začala růst. Jenom na základě jediné věty, kterou jsem si vyložila po svém: „Jdi se bodnout se svým psaním. Jsi k ničemu.“ Dneska samozřejmě vím, že výrok paní profesorky neměl nic společného s mou osobou, ale tenkrát jsem to nedokázala vnímat jinak. Deníky a sešity s básničkami jsem zavřela na dno šuplíku… A oprášila až po několika letech na vysoké škole, kde se mi při studiu češtiny „schopnost“ psát opět docela hodila a já znovu začala psát i „do šuplíku“. Už jsem to nikomu neukazovala. Dělala jsem to pro sebe, protože mi to dělalo radost. Už jsem nepotřebovala dostat hodnocení a nálepku, jestli jsem dobrá nebo ne. Později po dalších pár letech odmlky se psaním přišly děti a škola, kterou jsme spoluzaložili s našimi kamarády. A pro mne další impuls začít zase psát… O našich zkušenostech s výchovou, vzděláváním a dalších věcech, které plní naše životy. A já cítím, že mi zase rostou křídla a tentokrát už vím, že zda mi zůstanou, záleží jenom na mně. Ne na mínění ostatních. Moc bych si přála, aby všechny naše děti, ať ty naše vlastní nebo školní, znaly už od malička svou hodnotu. Aby věděly, že jsou dobré a dokonalé přesně takové, jaké jsou. Že není na světě nikdo, kdo může posoudit jejich kvalitu. Že mají naslouchat především sami sobě. Že dar, co v sobě nesou, je dar pro ně i pro celý svět. A že každý z nich může svým snům dát křídla...

pp