Výzkumná psycholožka Laura Schulz se svým týmem prováděla sérii pokusů, které přinesly zajímavé výsledky o tom, jakým způsobem se děti učí a co je v učení přínosné a co ne.
Jednoho z těchto pokusů se účastnily cca 4-5 leté děti, kterým byl představen určitý hrací objekt speciálně navržený pro účel experimentu. Jednalo se o „hračku“, která v sobě skrývala čtyři rozdílné mechanismy, a ve chvíli, kdy dítě mechanismus odhalilo, došlo k určité reakci (např. když dítě zmáčklo tlačítko uschované v jednom z tubusů, rozsvítilo se světlo).


Děti byly rozděleny do tří skupin:


1)      V první skupině lektor dětem detailně předvedl, jakým způsobem mají postupovat, aby docílily určitého efektu (v případě experimentu se jednalo o efekt zapískání).
2)      V druhé skupině lektor hračkou pouze pro zábavu zapískal, aniž by se snažil děti naučit, jak toho docílit.
3)      Ve třetí kontrolní skupině neudělal lektor vůbec nic.


Následně byly hračky předány dětem k prozkoumání.


Zatímco děti z první skupiny měly pouze tendenci vyzkoušet a zopakovat to, co jim lektor předvedl a o hračku následně ztratily zájem, děti ve druhé a třetí skupině hračku prozkoumávaly mnohem déle a detailněji a většinou objevily všechny čtyři funkce hračky.


Asi je jasné, kam tím mířím… Když dětem názorně předvedeme, jakým způsobem (a často ve školním prostředí také tím jediným správným!!!) mají řešit určitý problém, dost možná jim sebereme jejich touhu zkoumat dál a odhalit i takové cesty nebo informace, které na první pohled nejsou zjevné. Obíráme je o radost, kterou zkoumání přináší a o následné a tolik uspokojivé aha! momenty a říkáme jim, že k řešení vede jediná správná cesta. Ta kterou jim ukážeme my.


Chápáno selským rozumem se to celé zda naprosto jasné a zjevné, že? Objevují se už dokonce i faktické výzkumy, které platnost výše zmíněného potvrzují z pohledu vědy. Ale praxe v klasické škole je bohužel jiná. Kde začít, aby se to změnilo? Ze strany vyučujících na fakultách? Ze strany studentů pedagogiky? Ze strany rodičů dětí, kterým jsou předkládána holá fakta k našprtání bez diskuse? Ze strany těch dětí? Změna se neodehraje přes noc. Pojďme o tom ale aspoň přemýšlet - jestli to, co je nám léta předkládáno jako nutné a nezpochybnitelné, nemá přece jen trhliny a nestojí to za z/výměnu...
pp


Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrázek
  S nejmladším synem jsme nedávno navštívili PPP ohledně vyjádření k individuálnímu vzdělávání. Byl to zážitek, který si co dva roky ráda nechám ujít, takže pokud byste někdo měl tip na PPP (do zprávy), kde potvrzení má platnost delší než dva roky a kde “berou”, budu vděčná . Paní byla mladá a v podstatě hodná, ale mám pocit, že naše mimosystémová očekávání už z podstaty nemohla být naplněna. Normu máme prostě trochu jinde... Syn se mne po vyšetření ptal, proč ho ta paní vůbec neposlouchala… Myslel tím to, že jí několikrát zkoušel se zájmem něco vyprávět na její přímou otázku třeba ohledně jeho zálib apod., zatímco ona blahosklonně pokyvovala hlavou a ani jednou se na něj nepodívala. Jen si dál něco čárkovala a zapisovala. Dotýkalo se ho to, vnímal to. Stejně jako by se to v rozhovoru mezi čtyřma očima dotýkalo mne. Stejně tak při “samostatné práci” několikrát paní oslovil s tím, že nerozumí zadání (skvělý, že se v šesti umí ozvat) a nechápal, proč mu neodpoví nebo ho aspoň nepožádá,
Další informace
Obrázek
Je to velký rozdíl… Když jsem před mateřskou učila češtinu a angličtinu na základní škole, měla jsem před sebou třídu +/- 20 dětí, pro které jsem s nadšením chystala své hodiny. Tenkrát jsem ještě úplně nepřikládala valnou důležitost vnitřní motivaci, a proto jsem z hodin občas odcházela smutná a frustrovaná. Proč nedokážu zaujmout úplně všechny? Dokážu jich zaujmout hodně, vztahy máme hezké… ale proč, do prčic, nezaujmu úplně všechny? Nejsou moje hodiny dost poutavé a dobře připravené? Mám víc pracovat s interaktivní tabuli? Víc propojit s ostatními předměty? S realitou života? Jak se můžu ještě víc rozkrájet? Tenkrát jsem neměla tušení, že to není o mně. Bylo to o tom, že děti v té třídě se mnou být musely. Nevybraly si mne. Nevybraly si obor, do kterého jsem je měla zasvětit. Příkaz shora zněl jasně: "Naučit češtinu". Vnitřní motivace za těchto podmínek fungovala možná pro hrstku těch, u kterých jsem se zrovna trefila do časo-prostorovo-tematicky-osobnostní roviny, kter
Další informace
Obrázek
  „Jo ták, on chodí do tý školy, kde se neučej, hmmm.“ „Oni teda nechodí do normální školy a ty se s nima ani neučíš. A jak se teda naučili číst? Jestli to teda uměj…“ S podobnými pohledy se setkávám poměrně často. Přímo i zprostředkovaně. A citace výše patří ještě do kategorie těch jemnějších sdělení. Je mi jasné, že se na autory podobných výroků není potřeba zlobit. Vyrostli většinou v přesvědčení, že škola s učitelem v čele a objemem konkrétní látky, kterou je nutné předat, je základ života. Když tohle neabsolvuješ, seš v pytli… a nadobro odepsanej. Čeká tě budoucnost na pracáku nebo v lepším případě kariéra na stupátku popelářského vozu. Nikdy se nenaučíš psát, číst ani počítat. Škola má na tohle všechno patent. Potřebuješ ji, a basta. Já v takovém přesvědčení, asi jako většina z nás, teda taky vyrostla, ale díky mnoha okolnostem jsem měla možnost to postupně začít vidět docela jinak. Nikdy mi nestačilo jako vysvětlení „protože sem to řek“ a „protože to tak prostě je, neptej se“.
Další informace