Výzkumná psycholožka Laura Schulz se svým týmem prováděla sérii pokusů, které přinesly zajímavé výsledky o tom, jakým způsobem se děti učí a co je v učení přínosné a co ne.
Jednoho z těchto pokusů se účastnily cca 4-5 leté děti, kterým byl představen určitý hrací objekt speciálně navržený pro účel experimentu. Jednalo se o „hračku“, která v sobě skrývala čtyři rozdílné mechanismy, a ve chvíli, kdy dítě mechanismus odhalilo, došlo k určité reakci (např. když dítě zmáčklo tlačítko uschované v jednom z tubusů, rozsvítilo se světlo).


Děti byly rozděleny do tří skupin:


1)      V první skupině lektor dětem detailně předvedl, jakým způsobem mají postupovat, aby docílily určitého efektu (v případě experimentu se jednalo o efekt zapískání).
2)      V druhé skupině lektor hračkou pouze pro zábavu zapískal, aniž by se snažil děti naučit, jak toho docílit.
3)      Ve třetí kontrolní skupině neudělal lektor vůbec nic.


Následně byly hračky předány dětem k prozkoumání.


Zatímco děti z první skupiny měly pouze tendenci vyzkoušet a zopakovat to, co jim lektor předvedl a o hračku následně ztratily zájem, děti ve druhé a třetí skupině hračku prozkoumávaly mnohem déle a detailněji a většinou objevily všechny čtyři funkce hračky.


Asi je jasné, kam tím mířím… Když dětem názorně předvedeme, jakým způsobem (a často ve školním prostředí také tím jediným správným!!!) mají řešit určitý problém, dost možná jim sebereme jejich touhu zkoumat dál a odhalit i takové cesty nebo informace, které na první pohled nejsou zjevné. Obíráme je o radost, kterou zkoumání přináší a o následné a tolik uspokojivé aha! momenty a říkáme jim, že k řešení vede jediná správná cesta. Ta kterou jim ukážeme my.


Chápáno selským rozumem se to celé zda naprosto jasné a zjevné, že? Objevují se už dokonce i faktické výzkumy, které platnost výše zmíněného potvrzují z pohledu vědy. Ale praxe v klasické škole je bohužel jiná. Kde začít, aby se to změnilo? Ze strany vyučujících na fakultách? Ze strany studentů pedagogiky? Ze strany rodičů dětí, kterým jsou předkládána holá fakta k našprtání bez diskuse? Ze strany těch dětí? Změna se neodehraje přes noc. Pojďme o tom ale aspoň přemýšlet - jestli to, co je nám léta předkládáno jako nutné a nezpochybnitelné, nemá přece jen trhliny a nestojí to za z/výměnu...
pp


Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrázek
  Nevěřila bych, že mne někdy někdo uslyší říkat: „Mám ráda fyziku a chemii. Je to totiž zábava.“ Přesto přesně tohle dneska říkám. A navíc to myslím vážně. Oba zmíněné předměty jsem v dětství z duše nenáviděla. Na základce jsem svůj odpor směle maskovala tím, že jsem se k radosti vyučujících šprtala zpaměti (když člověk nechápe vo-co-go a zároveň potřebuje prolézt do vyššího ročníku, moc jiných možností nemá, víme) vzorečky a definice, které jsem většinou zvládla po vzoru cvičené opičky bez zrnka pochopení aplikovat na příklad zadaný v testu. A k radosti rodičů jsem pak domů nosila většinou jedničky a dvojky. Zatímco na základce to na dvojku na vysvědčení stačilo, přechod na gympl byl jak facka. Moje nepochopení se začalo tvrdě vracet. Dopadla jsem na dno, ze kterého jsem se lízala jen horkotěžko a dobře vím, že ty trojky a čtyřky byly jen z milosti a díky tomu, že fyzikář i chemikář měli srdce a nechávali mne prolézt do dalšího ročníku se slovy: „Petro, Petro, máte štěstí, že...
Další informace
Obrázek
  S nejmladším synem jsme nedávno navštívili PPP ohledně vyjádření k individuálnímu vzdělávání. Byl to zážitek, který si co dva roky ráda nechám ujít, takže pokud byste někdo měl tip na PPP (do zprávy), kde potvrzení má platnost delší než dva roky a kde “berou”, budu vděčná . Paní byla mladá a v podstatě hodná, ale mám pocit, že naše mimosystémová očekávání už z podstaty nemohla být naplněna. Normu máme prostě trochu jinde... Syn se mne po vyšetření ptal, proč ho ta paní vůbec neposlouchala… Myslel tím to, že jí několikrát zkoušel se zájmem něco vyprávět na její přímou otázku třeba ohledně jeho zálib apod., zatímco ona blahosklonně pokyvovala hlavou a ani jednou se na něj nepodívala. Jen si dál něco čárkovala a zapisovala. Dotýkalo se ho to, vnímal to. Stejně jako by se to v rozhovoru mezi čtyřma očima dotýkalo mne. Stejně tak při “samostatné práci” několikrát paní oslovil s tím, že nerozumí zadání (skvělý, že se v šesti umí ozvat) a nechápal, proč mu neodpoví nebo ho aspoň nepožá...
Další informace
Obrázek
  Co je v lidské historii 50, 150 nebo 200 let? Jen malý okamžik. Jen tenhle malý okamžik stačil k tomu, aby se v oblasti lidských práv učinil obrovský pokrok. Na druhou stranu se zdá snad až děsivé, že ještě poměrně nedávno v našem západním demokratickém světě byla doba, kdy děti pracovaly v továrnách, ženy neměly volební právo a rasová diskriminace bujela v těch nejrůznějších formách. A lidem to přišlo normální. Protože „takhle se to přece dělá“. Proč nad tím přemýšlet, když to za nás už někdo vymyslel a je to vlastně dost pohodlné. Je to pohodlnější než se proti tomu bouřit. Vzpírat se. Zbytečně na sebe ukazovat prstem. A stát se nepohodlným. Přesto se vždy našli lidé, kterým stálo za to se vzepřít a prstem na sebe ukázat. Ne pro slávu, ale pro čistou touhu změnit svůj úděl. Úděl, o jehož podobě rozhodli jiní. Postavit se proti zavedeným regulím a zakřičet: DOST! I když ten křik byl zpočátku jen sotva slyšitelný šepot. Harriet Tubmanová byla neuvě...
Další informace