Ačkoliv jsem na základce patřila mezi premianty, dvojka z matiky a fyziky byla na druhém stupni dost vydřená. Žaludeční neurózy, které se s pravidelností dostavovaly v neděli večer, se mi živě vybavují i dneska. A i když jsem v té době byla "bezproblémové dítě", vzpomínky na školu se dají označit všelijak, jen ne jako něco pěkného.
Dodnes si pamatuju vzorek ubrusu v kuchyni, kde se mi tatínek v dobré víře snažil vštípit třeba převody jednotek a působil jako můj laskavý soukromý doučovatel. V tu chvíli jsem měla v hlavě vymeteno. Ta situace sama o sobě - navzdory jeho klidu - byl pro mne obrovskej stres a jak už se dneska tak nějak obecně ví, když je mozek ve stresu, je připraven na různé akce (třeba na „freeze“, „flight“ nebo „fight“ – v mém případě to bylo zpočátku většinou to zamrznutí, později na gymplu boj nebo útěk), ale rozhodně není připraven na učení. Dodnes, když přijde na matematický problém, cítím, jak mi mozek vypíná. Je to jako zkrat. Mrzí mne, že to tak mám, protože během posledních pár let jsem zjistila, že to tak být nemusí. Matika má být jen prostředkem a pomocníkem k tomu, aby si člověk dokázal něco užitečného spočítat. Nemá se z ní stát strašák a noční můra. Učit se matiku (když už ji tak musíme nazývat) pro matiku a bez souvislostí a bez reálného využití považuji za ten největší nesmysl. A za matiku si samozřejmě dosaďte, co je libo.
I tělák mi dával zabrat – ten nekonečnej pocit trapnosti, kdy jsem se nenápadně snažila posouvat stále na konec fronty při čekání na popravu před přeskokem přes kozu, před šplhací tyčí nebo hrazdou, kde se ode mne očekával výmyk... Ani hvězdu jsem nikdy neudělala. Jednička byla na vysvědčení spíš z milosti, protože mi tělocvikářka nechtěla kazit „samý“. Ale párkrát jsem se jí stejně nevyhnula.
Proč vlastně existuje potřeba známkovat… nebo i slovně hodnotit… Co je komu do toho, jestli přeskočím kozu, vyšplhám čtyři metry, jestli znám Ohmův zákon (něco s elektřinou, že jo?) nebo jestli už jsem konečně pochopila, že 500 ml = 0,5 l.
Lásku ke sportu jsem díky tělocviku nezískala. Naštěstí jsem navzdory tomu v dospělosti vztah k pohybu našla a je pro mne moc důležitý – mohlo to být ale mnohem dřív, kdyby si moje tělo neudělalo zkušenost, že pohyb = snažit se být se scvrklým žaludkem neviditelná na konci fronty před odrazovým můstkem u kozy.
Stejně tak jsem nemusela mít blok z matiky, kdybych měla možnost se třeba ty převody naučit ve chvíli, kdy mi dávají smysl a potřebuju to. Třeba při vaření s odměrkou a váhou v ruce je to úplná brnkačka. Ale když před vás někdo ve třetí položí pracovní sešit, kde jsou odshora dolů jeden nic neříkajících příklad vedle druhýho, jednomu se dost možná zatmí před očima. Mně teda jo.
Vím, že už existuje dost učitelů, kteří tohle všechno vědí a snaží se, aby škola byla pro děti přátelštějším místem. Ale myslím, že to nestačí. Pořád mají ve třídě 25+ dětí a je NAPROSTO nereálné, aby v jeden moment daným tématem zaujali všechny. A když téma někoho nezajímá a nevidí v něm v daný moment smysl (třeba je na něj ještě brzy), učení většinou nemá dlouhodobý efekt. Pokud někomu ovšem jako úspěch nestačí uložení do krátkodobé paměti kvůli testu, což se děje většinou.
Než se ze standardní školní docházky, se všemi svými požadavky, stane jen jedna z možností vzdělávání (ráda bych se toho dožila), prosím mějme na paměti individualitu všech dětí. Člověk, kterému v daný moment nejde matika (fyzika, čeština, chemie, tělocvik, výtvarka), není blbec, hlupák, trdlo ani nešika (naprosto běžná – a ještě „mírná“ označení „nevyhovujících“ dětí). Je to člověk, který v daném oboru ještě nedošel do bodu, kdy z něj dokáže aktivně čerpat a má to pro něj tudíž užitek. Nebo jsou jeho kvality jednoduše v oboru jiném. I to je v pořádku.
Děti se dokážou v podnětném a pestrém prostředí běžného života naučit spoustu užitečných i naprosto úžasných věcí. Přesně v ten správný moment. Dejme jim prosím šanci. Ať pro ně učení nejsou muka.
pp
