Udělali jsme z něčeho tak přirozeného - jako je učení - něco, co se musí, co je povinné a co je tedy většinou pěkná pruda.

Vždycky tomu tak nebylo. Od pradávných dob až zhruba do doby před 10.000 lety, kdy se původní kultury lovců a sběračů postupně začaly adaptovat na zemědělství, se děti učily naprosto přirozeně – bez kurikula, bez očekávaných výstupů, bez řízení jejich životů dospělými. Přesto se zvládly naučit vše, co pro svůj život potřebovaly - a vskutku, nebylo toho málo. Všechny tyto dovednosti a znalosti byly mimořádně důležité pro přežití skupiny i pro její spokojený život. Že jsem blázen? Že se nedá přece srovnávat život přírodních národů a život v moderní společnosti? Obsahy učení jsou dost možná úplně odlišné, nicméně jeho principy a instinkty k němu vedoucí zůstávají stále stejné – ať jde o děti z kmene Nharo nebo z Prahy.

Děti lovců a sběračů se v minulosti učily a na několika málo místech naší planety, kde je zatím ještě nepokosila naše západní civilizace, se stále učí pouhým bytím v rámci svého kmene. Od malička vídají své rodiče a další členy kmene napříč celým věkovým spektrem při těch nejrůznějších činnostech, kterých se mohou účastnit. V podstatě v průběhu celého dětství je jim umožněno něco tak prostého a zároveň sofistikovaného a úžasného, jako je volná hra. Ve svých hrách, při kterých mají možnost používat nástroje své kultury, děti napodobují činnosti dospělých – bez jejich supervize, komandování a vměšování – kteří je vnímají jako autonomní bytosti.  Jak jde čas, postupně vrůstají do své kultury a jejich hra se časem přetavuje v naprosto reálnou činnost, díky které přispívají své komunitě. Je to pro ně přirozené. Nikdo jim nemusí říkat, co by dělat měly – vidí to kolem sebe každý den. Nikdo jim nemusí říkat, jak se mají učit – přesně to dělají každý den.

 Na rozdíl od éry lovců a sběračů, kde bez kočování z místa na místo by bylo téměř nemožné přežít, kde základními pilíři většinou bylo sdílení, rovnostářství a autonomie, zemědělství přineslo větší pohodlí, možnost hromadění statků a možnost zůstat celý život na jednom místě, ale také rozdělení společnosti na bohaté a chudé, na ty, kteří měli všechno, na ty, kteří měli „tak akorát“ a na ty, kteří neměli skoro nic a museli poslouchat ty, kteří měli víc. Cílem vzdělávání se stalo vychovat poslušného občana. Poslušného svému pánovi. Poslušného církvi. Poslušného továrníkovi. Poslušného státu. Začala indoktrinace poplatná těm, kteří vládli a měli moc. Svobodně a kreativně myslící člověk byl/je systému překážkou, protože nad kreativitou nelze mít kontrolu. A to je asi děsivé.  Jasně, můžete namítat, že jste kreativní i svobodní. Určitě ano, a je to super. Ovšem pouze dokud to bude v rámci ohrady vymezené státní mocí. Zkuste z té ohrady ale vystrčit kopýtko! Pokud se někdo hlásí k sebeřízení, zahrává si. Ačkoliv nikomu neubližuje, nikoho neohrožuje, nikoho neobtěžuje a nikomu nic nenutí. Naopak. Jen je to v rozporu s diktátem státu.

Moc bych si přála, abychom se dostali do bodu, kdy lidé budou ochotni si víc naslouchat. Já rozumím tomu, že když se něco dělá nějakým „osvědčeným“ způsobem roky, stane se z toho zvyk, o kterém se už moc nepřemýšlí… prostě „se to tak dělá“. Jeden se může cítit takovými kacířskými myšlenkami ohrožený. A když se někdo cítí ohrožený, má tendence si za každou cenu hájit to svoje – což je průser, když má nad ostatními moc v podobě možnosti ukládat nejrůznější sankce.  Je škoda, že pak už přes ty v sebeobraně nasazené klapky nevidí, že ti druzí se ho nesnaží zlikvidovat a odstranit. Chtějí být jen slyšeni a respektováni. Já sebeřízení nikomu nutit nechci. Chci jen, aby to byla legální možnost pro ty, kteří o to stojí. Je to tisíciletími prověřená zkušenost. To škola, jak ji většinou známe, je proti tomu tady jen zlomek času. Neustále se ji někdo snaží reformovat, činit lepším, barevnějším a přátelštějším místem než před sto lety. Ale pořád je to z většiny místo, kde je na denním pořádku srovnávání dětí mezi sebou, testování (většinou pouze) krátkodobých znalostí, rozdělování dětí na lepší a horší, minimum příležitostí ke kreativitě, nutnost poslouchat a učit se informace, které člověk v životě jen stěží využije. Je to prostředí, které na obecné úrovni způsobuje stres. A stres je inhibitorem skutečného učení. Pokud to ale takhle někdo chce a dává mu to smysl, je v pořádku, že tady tu možnost má.

Podle průzkumu se 52 % dětí netěšilo v září do školy (a můžeme se jen dohadovat, na co se těšilo těch zbývajících 48 % - můj osobní tip je, že velká část z nich na kamarády). Děsí mne, že se to jen konstatuje jako fakt, ale hádám, že se nad tím málokdo pozastaví… že je to vlastně neskutečně smutný a v jádru špatný. Vývojový psycholog Peter Gray , který se dlouhodobě zabývá sebeřízeným vzděláváním, odhaduje, že za několik desetiletí se v retrospektivě budeme dívat na současné vzdělávací praktiky jako na barbarský pozůstatek minulosti. Brala bych to i dřív.

Populární příspěvky z tohoto blogu