Co je v lidské historii 50, 150 nebo 200 let? Jen malý okamžik. Jen tenhle malý okamžik stačil k tomu, aby se v oblasti lidských práv učinil obrovský pokrok. Na druhou stranu se zdá snad až děsivé, že ještě poměrně nedávno v našem západním demokratickém světě byla doba, kdy děti pracovaly v továrnách, ženy neměly volební právo a rasová diskriminace bujela v těch nejrůznějších formách. A lidem to přišlo normální. Protože „takhle se to přece dělá“. Proč nad tím přemýšlet, když to za nás už někdo vymyslel a je to vlastně dost pohodlné. Je to pohodlnější než se proti tomu bouřit. Vzpírat se. Zbytečně na sebe ukazovat prstem. A stát se nepohodlným. Přesto se vždy našli lidé, kterým stálo za to se vzepřít a prstem na sebe ukázat. Ne pro slávu, ale pro čistou touhu změnit svůj úděl. Úděl, o jehož podobě rozhodli jiní. Postavit se proti zavedeným regulím a zakřičet: DOST! I když ten křik byl zpočátku jen sotva slyšitelný šepot.

Harriet Tubmanová byla neuvěřitelná a inspirativní žena. Miluji její příběh. Narodila se v otroctví v americkém Marylandu ve 20. letech 19. století. V době, kdy mnoha lidem přišlo normální vlastnit jiné lidi, zneužívat jejich lidství, ubližovat jim, nutit je pracovat a rozhodovat o jejich životě. V době, kdy mělo uplynout ještě několik desetiletí, než vypukla občanské válka, která sice oficiálně ukončila zrůdnou otrokářskou politiku, ale ještě muselo uplynout mnoho desítek let naplněných ústrky a následnými vzpourami, než afroameričané získali skutečně stejná práva zakotvená v ústavě jako jejich bílí spoluobčané.

Harriet se rozhodla, že radši zemře, než aby nadosmrti žila jako otrok. Nejprve uprchla na sever do bezpečného náručí Philadelphie. To jí ale nestačilo. V následujících letech coby jeden z průvodců „podzemní železnice“ podnikla bezpočet dalších výprav na jih s jediným cílem. Vyvést odsud do bezpečí další lidi, kteří měli svůj život prožít v otroctví. Ne nadarmo dostala přezdívku „Černý Mojžíš“. Byla pravou průkopnicí boje za práva afroameričanů a později i žen ve společnosti a v době, která dávala podobným snahám jen pramalou šanci na úspěch. Spolu s několika dalšími zavilými stoupenci hnutí, které podrývalo tehdejší status quo, byla však jen malou a nepatrnou kapkou v moři. Ale houževnatost, čistota srdce a morální síla nezůstane nikdy bez odezvy. Důsledky snah Harriet Tubmanové a mnoha dalších, kteří otrokářství považovali za nemorální, během let vyústily ve skutečnou, ústavními dodatky zakotvenou, rovnoprávnost.

To, co se před „pár lety“ zdálo nemyslitelné, dnes vnímáme jako něco běžného a možná si neumíme představit, že by to mělo být jinak. Jak zvláštní a odporné myslet si, že mohu vlastnit jinou lidskou bytost! Že mohu rozhodovat o tom, co má dotyčný dělat! Že jsem pánem jeho nejniternějších potřeb a pohnutek! Že mám kompletní a neoddiskutovatelnou moc nad jejím životem! Že se mi musí bezodkladně podřídit! Pravda? Věřím, že potřebu se proti výše uvedenému zacházení vymezit, máme v sobě zakódovanou všichni. Všichni jsme pány svých životů a všichni máme právo o něm také sebeřízeně rozhodovat! Někdy ale hlásek, který nám tohle našeptává, neumíme slyšet, nebo nechceme. Jestliže zákon skutečně chrání člověka a jeho lidská práva, pak je dobré, že existuje. Ale pokud je zákon špatný a upírá lidem práva, která jsou navíc v rozporu s ústavou, měl by být nahrazen! Právo na vzdělání kontra povinná školní docházka budiž toho příkladem. Nechci být novodobým otrokem (ač se někomu ten příměr může zdát přemrštěný) špatného zákona. Říkám mu NE! Ale zatím to zní spolu s několika dalšími souputníky jako pouhý šepot. Šlapu si tedy dál svou cestičku ke svobodě navzdory okolí a věřím. Odvahu jako Harriet vyškubnout se z područí a riskovat ztráty, jež je systém schopen svými dlouhými pařáty zajistit, a svým činem dát všanc své nejbližší, zatím bohužel nemám. Bude nás jednou tolik, aby náš hlas byl vyslyšen?