Mani byl jiný. Nebyl hloupý. Nebyl ani zlý. Jen… trochu jiný než většina ostatních dětí.
Když ve třídě všichni poslouchali paní učitelku, Mani si kreslil. Když měli pracovat na úkolu, on se díval z okna a přemýšlel, odkud se bere vítr, proč listy na podzim mění barvu a pak spadnou na zem a jak se ptáci domlouvají, když společně táhnou v obrovských hejnech. Když už nemohl dál sedět na místě, chodil po třídě nebo vykřikoval. Paní učitelka už nevěděla, co s ním.
„Paní učitelka říká, že tě bolí soustředění... že rušíš. Prý by ti pomohly léky… aby ses líp přizpůsobil ostatním a mohl se soustředit.“
Mani je zkusil.
A svět ztichl.
Náhle slyšel, co říká učitelka, ale přestal slyšet sám sebe. Přestal vnímat, kdy má chuť něco tvořit, kdy potřebuje pohyb. Jen jako by z dálky slýchal svou mysl, jak se ptá.
Byl klidnější. Ale i smutnější. Večer doma seděl u stolu, civěl na papír a ticho v hlavě ho tlačilo.
Jednoho dne přišla nová učitelka. Neřekla: „Uklidněte se.“ Řekla: „Co vás zajímá?“
„Odkud se bere duha? A proč je někdy vidět u sklenice s vodou?“
„Dobře. Uděláme pokus.“
Ve třídě se objevilo ticho jiného druhu – ticho soustředění, když děti pracovaly na tom, co je opravdu zajímá. A pak následoval povyk a veselé štěbetání, když sdílely radost ze svých objevů. Nikdo je neokřikoval, aby byly zticha.
Mani přestal brát léky. Nepotřeboval je. Nezměnil se. Změnil se způsob, jak se na něj dívali ostatní.
Není potřeba opravit dítě. Je potřeba opravit způsob, jakým ho svět vidí.
