A dělají ty děti vůbec něco, když je nikdo nenutí?
Dělají. A pořád. Není to ale zdaleka dělání toho druhu, že sedí nad učebnicí a biflují slovíčka nebo trénují vlnovky a smyčky do písanky – jak by si asi ideálně mohl někdo představovat. Vlastně jsem u nás zatím něčeho podobného nebyla svědkem (nicméně věřím, že i drillové techniky mají v učení své místo – pokud k nim ovšem dojde dotyčný sám). Oni často nedělají věci, které přijdou smysluplné z pohledu dospělého, což ale neznamená, že skutečně nemají smysl… Ostatně, ať každý posoudí sám, jaký smysl má dvouhodinové navlékání korálků, propojování soustavy kaluží v mírném kopci a následná stavba přehrad, celodenní hraní karet nebo Osadníků, „vysedávání“ u počítače a nepochopitelné sbírání určitých objektů, neúnavné kreslení prstem nebo štětcem do písku v pískovnici, hodinová diskuse s kamarádem o posledním dílu Harryho Pottera nebo výroba a následné barvení mandaly. Jsou to nesmysly? Nebo je to procvičování matematiky, koncentrace, fyziky, sociální interakce, trpělivosti, koordinace, jemné motoriky, psaní, vypravování, geometrie – na úrovni, na které je dítě v daný moment schopné se učit z vlastní vůle, a tedy maximálně vnímat, a tím pádem se tak učí nejvíc? Ve chvíli, kdy se dítě dané činnosti nasytí, samo se rozhodne ji opustit a jít dál, lhostejno, zda ji vykonává opakovaně hodinu, den, měsíc nebo i déle. Dítě přesně ví, co a kolik potřebuje. Můj pětiletý syn hrál čtvrt roku bez přestávky šachy, doma, ve škole, u babičky a dědy, skoro ničemu jinému se nevěnoval. Pak najednou ze dne na den přestal a nechce o nich ani slyšet. Nasytil se, vzal si, co potřeboval a jde dál… a třeba se k nim jednou vrátí, kdo ví. Pokud se my dospělí oprostíme od svých představ, jak má učení dítěte vypadat, ten přirozený vývoj pak sledujeme často se zatajeným dechem. Samozřejmě občas mohou přijít obavy. A naučí se číst? Psát? Počítat? Když nesedí v lavici a nestojí nad ním někdo, kdo mu říká, co a jak má dělat? Nevyroste z něj asociál? Analfabet?Pokud vyrůstá v motivujícím prostředí (a tím motivující mám na mysli věkově smíšenou skupinu dětí i dospělých s nejrůznějšími zájmy a možností tyto zájmy realizovat) a je svědkem reálných životních situací jako nakupování, čtení knížek, práce na počítači, psaní nákupních seznamů, vaření atd. nic jiného než to, že se to vše skutečně naučí, se stát ani nemůže – jen je to často jako pouhý vedlejší efekt! Věřme dětem… buďme oporou, útočištěm a mějme trpělivost – a hlavně sami se sebou :-).
Petra Pokorná, duben 2016
