Co je to Polárka?

To takhle jednou sedíme na terase v tom našem krásném zapadákově a koukáme do černočerné tmy a najednou se Matěj ptá, jak daleko jsou hvězdy... Tak začnu lovit v paměti něco o Slunci a o době, kterou k nám z něj letí světlo. Je to, zdá se, zajímavé, ale asi taky nic moc, co by ukojilo ten momentální hlad po vědění. Naštěstí máme doma hned několik knížek o vesmíru a taky starýho dobrýho pana Gůgla, co vždycky rád poradí. Tak hledáme a sytíme hlad. Střih (jindy a jinde). Mami, ...co je to Polárka? Tak zase vyprávím něco o Severce a nejzářivější hvězdě na naší obloze, ale sama chci vědět víc, oba chceme vědět víc, tak lovíme v osvědčených zdrojích. Střih. Kdy letěli lidi poprvé do vesmíru? To muselo chtít neskutečnou odvahu... Lajka, Sputnik, Vostok, Apollo, Gagarin, Těreškovová, Armstrong... Jak kosmonauti chodí na záchod, kde spí, jak můžou dýchat, co jedí a jak se můžou vrátit na Zem... Střih. Jak je velkej vesmír? No, tyjo, fakt hodně… nikdo ještě na konec nedoletěl a vědci tvrdí, že je nekonečnej… ale jak si to nekonečno představit, že jo? Tak se rozvíjí neskutečná debata, která nás oba fakt hodně baví… dostáváme se k měření vzdáleností ve vesmíru, světelným rokům a zpátky ke vzdálenostem hvězd a JÁ (školou orazítkovaná jako velmi nezdatný a nechápavý počtář) počítám a přepočítávám vzdálenosti a převádím jednotky s neskutečným zápalem a chutí… pak řešíme naši vzdálenost od Slunce v souvislosti s naší druhou nejbližší hvězdou Proxima Centauri a já maluju obrázky, které mají osvětlit tu nepředstavitelnou vzdálenost a z nichž jako vedlejší efekt plyne i povědomí o poměrné křehkosti a „nicotnosti“ naší fyzické existence. Běhá mi z toho mráz po zádech a Matěj hltá každé mé slovo, doslova mi visí na rtech a nešetří slovy jako, to je fakt hustý a wooow… a doplňuje další otázky a postřehy. Momenty opravdového učení. Zázrak.

Jsem tak vděčná za tuhle zvídavost, která je všudypřítomná a často nečekaná. Přichází bez ptaní a bez ohledu na denní nebo noční dobu. Je to neustálý přísun malých i velkých otázek z nejrůznějších oblastí a touha vědět a poznat. Co na tom, že nechodí do školy. Nebo možná právě proto... A co na tom, že ne na všechno znám úplně přesnou odpověď… Chuť společně zjišťovat a hledat je kolikrát mnohem víc. Nemusím se ptát, jestli se nechce dozvědět něco o vesmíru, o Praze, o životě mravenců, učit ho vařit, nutit nacvičovat psaní nebo počítat a číst a nenápadně cokoliv podsouvat (nehledě na to, že poslední tři jsou jen prostředkem k poznání všeho ostatního a jejich poznání přichází stejně přirozeně jako všechno ostatní). Nemusím tlačit, protože vidím na vlastní oči, že tam, kde není tlak, tam touha po vědění zůstává. Naše společné objevy ale mají ještě jednu dimenzi. Je to sblížení a vzájemnost, možnost být spolu a užívat si ty vzácné chvíle oboustranného naladění. Nevyměnila bych je za nic na světě.