Co se smutkem...

Když je člověk smutný, je nutné snažit se ho za každou cenu rozveselit? Nebo “stačí”, když mu tím smutkem pomůžeme projít a budeme ho třeba “jenom” držet za ruku?

V prvním případě sice ušetříme pár slz, zkrátí se nejspíš doba smutku a MY  se nebudeme cítit bezradní vedle člověka, který prochází něčím těžkým. NÁM lip bude... když se na to nebudeme muset koukat... neuvidíme další křik, zoufalství, slzy... to všechno je přece tak nepříjemné, cítíme se vedle takového člověka nejistí a neschopní, protože nevíme, jak pomoct. Navíc, když ho máme rádi, o to hůř se jen tak přihlíží...  A tak to prostě jen chceme ZASTAVIT. Ne?

Ale... co se asi tak děje v nitru člověka (a dítě=člověk, jen abychom si rozuměli 😉), kterému říkáme NEPLAKEJ (už jsi velkej kluk/nemá to cenu/nemáš proč/tak ja ti přidám, abys měl proc/podívej, támhle letí letadlo/tak ja ti koupím novej balónek... ) hlavně už konečně přestaň, drása mi to srdce, nervy i uši... ? Řeknete tohle sami sobě, když po něčem smutníte?

  📌 “už jsi přece velká”... jo, to je možná pravda, ale i velký holky občas potřebujou plakat, protože pláč pomáhá zpracovat bolest. Není to známka slabosti. To se říkalo dřív, žejo? Ale už je to proste starý, nefunkční a fakt to nikomu nepomůže. Naopak.
📌 “nemáš proč”... tak to teda sakra mám! Kdo asi tak pláče jen tak pro nic za nic? A když vy nevidíte můj důvod, nevypovídá to přece nic o jeho neexistenci. Vypovídá to jen o tom, ze se do mne neumíte vcítit.
📌 “tak ja ti přidám, abys měl proč”... jo aha, tak ty mne chceš bít proto, abys ten můj důvod viděl! Hmmm, tudy cesta ke mně asi taky nepovede...
📌 “podívej, támhle letí letadlo”... jo tak, paráda. Zkuste tohle rict kamarádce, která vám pláče na rameni, ze ji opustil manžel... tu-ru-du-tum.
 📌 “tak ja ti koupím novej balonek”... ja nestojím o žádnej novej balonek. Ja se jen potřebuju smířit s tím, ze starej mi prasknul. A jestli mi chceš pomoct, tak mne prostě jen obejmi a buď se mnou. Víc nepotřebuju.

Říkám si, ze tenhle respekt a pochopení zažíváne v dětství se přece v dospělosti nemůže jen tak někam vypařit... Přece je to něco, co se předává dál a má potenciál změkčovat a otevírat srdce... To svět, tuším, potřebuje... míň drsňáků, zato víc těch, kteří “myslí” i srdcem...těch, kteří za mír nebojují, ale tvoří ho jako vedlejší produkt...
pp

Populární příspěvky z tohoto blogu