Lidé jsou různí...
Lidé jsou různí...
Existují (mj.) lidé poddajní, přizpůsobiví, takoví, se kterými bývá většinou snadné se domluvit.
Existují (mj.) lidé svérázní, neústupní a velmi svéhlaví, takoví, které jen tak na vařenou nudli neutáhnete.
Se zástupci obou těchto typů mám, řekla bych, velmi blízký vztah. Jsou to mí dva starší synové. Pokud by chodili do klasické základní školy, jsem si téměř jistá, že zatímco jeden by očekávání školy a povinnosti s ní spojené díky své povaze ustál velmi dobře, tak ten druhý by si brzy vysloužil nějakou pěknou peprnou nálepku a časem třeba i doporučení pro návštěvu PPP a s tím i související diagnózu..
Diagnózy znevažovat nechci. V prostředí klasické školy mohou leckdy dítě trochu ochránit (přičemž každá mince má samozřejmě dvě strany). Chci psát jen o tom, čeho jsem každodenním svědkem doma i v naší komunitní škole.
Každý člověk potřebuje prostor k vyjádření. Potřebuje taky svůj vlastní čas, v jehož průběhu zvládne získat nejrůznější vědomosti a dovednosti. Potřebuje koexistovat v podnětném prostředí skutečného světa spolu s různě starými lidmi, kteří si jsou vzájemnou inspirací a obohacením. Potřebuje pocit bezpečí. Potřebuje možnost blízkého kontaktu. Souhlasíte? A souhlasíte také s tím, že člověkem je i dítě?
Když se dítě vymyká, když „zlobí“, když diskutuje a ptá se proč, když neposedí, když zapomíná, když se staví do opozice… znamená to, že je nepřizpůsobivé a potřebuje urgentní návštěvu v PPP, případně Ritalin? Nebo to znamená, že je chyba někde v systému, který nutí každého zapadnout, nevyčnívat a chovat se standardně jako všichni ostatní? Z pohledu učitele je to pochopitelné a nemyslím to zle ani v nejmenším. Jak jinak lze zvládnout třídu o 30 dětech, něco je naučit a ještě si zachovat duševní zdraví? Ale ze své zkušenosti bývalé učitelky musím říct, že je možné dobře vycházet i s těmi, nad kterými ostatní dávno zlomili hůl. Vše je o přístupu, o lidskosti. V prostředí bez manipulace, hrozeb a nátlaku totiž není pro opozici důvod. A když to vezmu ze svého současného pohledu zastánce sebeřízeného vzdělávání, který ho denně zažívá na sobě i prostřednictvím dětí, pak je to třeba i o tom, že když se snažím naučit bandu stejně starých dětí rozlišovat přívlastek shodný/neshodný navíc frontálním způsobem, těžko se trefím do doby, kdy to bude všech 30 lidí zajímat (absurdní představa) a zapamatují si látku déle než do příští písemky (pokud vůbec)...
V prostředí naší komunitní školy jsem měla možnost setkat se se dvěma dětmi s diagnózou Aspergera. Jeden chlapec měl ve státní škole problémy, protože se třeba pozastavoval nad tím, proč musí být datum na pravé straně (navíc za přesně narýsovaným 1cm okrajem). Ony se nad tím docela možná pozastavovaly i další děti, akorát tenhle klučina neměl zábrany to „drze“ říct nahlas. Druhý měl v sobě obrovskou nedůvěru v dospělé. Nebyl schopen se dospělákovi ve škole (u nás) podívat do očí a vyslechnout si jeho slova, jakkoliv jemně a s respektem byla vyřčena. Stále očekával útok a byl na něj v každém okamžiku připraven. Teď, po třech letech, nepoznali byste, že tenkrát bylo něco „špatně“. Bezpečné a respektující prostředí bez manipulace, s možností dělat svobodné volby a být za ně zároveň zodpovědný prostě dokáže skoro zázraky.
Když mluvím s některými rodiči, mám pocit, že se skoro omlouvají za to, že jejich dítě má tu a tu diagnózu. A vidím obrovskou úlevu, když řeknu, že u nás diagnózy nejsou potřeba a je nám jedno, kdo má co zapsáno v lékařské dokumentaci. Každý je sám sebou a ve svém vlastním čase se učí vše, co zrovna potřebuje. Bez tlaku. Učí se respektu k sobě samým i mezi sebou, učí se nést zodpovědnost za své volby, učí se respektovat pravidla, na jejichž tvorbě se mají možnost podílet, učí se říkat své názory, ale dávat prostor i druhým, učí se komunikovat a pomáhat si, otevřeně hovoří o všem, co je napadá, ptají se, hrají si, pozorují a zkoumají svět kolem, žijí svůj život… (a ano, někde mezi tím se zvládnou naučit třeba i tu gramatiku, ale často jako vedlejší produkt, nikoliv cíl).
Máme školu plnou zdravých dětí, které nepotřebují nést kříž s nápisem ADHD, LMD, Asperger nebo DYS. A každé z nich je naprosto jedinečné a úžasné svým vlastním a nezaměnitelným způsobem.
Neříkám,že diagnózy neexistují... jen u nás nejsou potřeba.
pp
Existují (mj.) lidé poddajní, přizpůsobiví, takoví, se kterými bývá většinou snadné se domluvit.
Existují (mj.) lidé svérázní, neústupní a velmi svéhlaví, takoví, které jen tak na vařenou nudli neutáhnete.
Se zástupci obou těchto typů mám, řekla bych, velmi blízký vztah. Jsou to mí dva starší synové. Pokud by chodili do klasické základní školy, jsem si téměř jistá, že zatímco jeden by očekávání školy a povinnosti s ní spojené díky své povaze ustál velmi dobře, tak ten druhý by si brzy vysloužil nějakou pěknou peprnou nálepku a časem třeba i doporučení pro návštěvu PPP a s tím i související diagnózu..
Diagnózy znevažovat nechci. V prostředí klasické školy mohou leckdy dítě trochu ochránit (přičemž každá mince má samozřejmě dvě strany). Chci psát jen o tom, čeho jsem každodenním svědkem doma i v naší komunitní škole.
Každý člověk potřebuje prostor k vyjádření. Potřebuje taky svůj vlastní čas, v jehož průběhu zvládne získat nejrůznější vědomosti a dovednosti. Potřebuje koexistovat v podnětném prostředí skutečného světa spolu s různě starými lidmi, kteří si jsou vzájemnou inspirací a obohacením. Potřebuje pocit bezpečí. Potřebuje možnost blízkého kontaktu. Souhlasíte? A souhlasíte také s tím, že člověkem je i dítě?
Když se dítě vymyká, když „zlobí“, když diskutuje a ptá se proč, když neposedí, když zapomíná, když se staví do opozice… znamená to, že je nepřizpůsobivé a potřebuje urgentní návštěvu v PPP, případně Ritalin? Nebo to znamená, že je chyba někde v systému, který nutí každého zapadnout, nevyčnívat a chovat se standardně jako všichni ostatní? Z pohledu učitele je to pochopitelné a nemyslím to zle ani v nejmenším. Jak jinak lze zvládnout třídu o 30 dětech, něco je naučit a ještě si zachovat duševní zdraví? Ale ze své zkušenosti bývalé učitelky musím říct, že je možné dobře vycházet i s těmi, nad kterými ostatní dávno zlomili hůl. Vše je o přístupu, o lidskosti. V prostředí bez manipulace, hrozeb a nátlaku totiž není pro opozici důvod. A když to vezmu ze svého současného pohledu zastánce sebeřízeného vzdělávání, který ho denně zažívá na sobě i prostřednictvím dětí, pak je to třeba i o tom, že když se snažím naučit bandu stejně starých dětí rozlišovat přívlastek shodný/neshodný navíc frontálním způsobem, těžko se trefím do doby, kdy to bude všech 30 lidí zajímat (absurdní představa) a zapamatují si látku déle než do příští písemky (pokud vůbec)...
V prostředí naší komunitní školy jsem měla možnost setkat se se dvěma dětmi s diagnózou Aspergera. Jeden chlapec měl ve státní škole problémy, protože se třeba pozastavoval nad tím, proč musí být datum na pravé straně (navíc za přesně narýsovaným 1cm okrajem). Ony se nad tím docela možná pozastavovaly i další děti, akorát tenhle klučina neměl zábrany to „drze“ říct nahlas. Druhý měl v sobě obrovskou nedůvěru v dospělé. Nebyl schopen se dospělákovi ve škole (u nás) podívat do očí a vyslechnout si jeho slova, jakkoliv jemně a s respektem byla vyřčena. Stále očekával útok a byl na něj v každém okamžiku připraven. Teď, po třech letech, nepoznali byste, že tenkrát bylo něco „špatně“. Bezpečné a respektující prostředí bez manipulace, s možností dělat svobodné volby a být za ně zároveň zodpovědný prostě dokáže skoro zázraky.
Když mluvím s některými rodiči, mám pocit, že se skoro omlouvají za to, že jejich dítě má tu a tu diagnózu. A vidím obrovskou úlevu, když řeknu, že u nás diagnózy nejsou potřeba a je nám jedno, kdo má co zapsáno v lékařské dokumentaci. Každý je sám sebou a ve svém vlastním čase se učí vše, co zrovna potřebuje. Bez tlaku. Učí se respektu k sobě samým i mezi sebou, učí se nést zodpovědnost za své volby, učí se respektovat pravidla, na jejichž tvorbě se mají možnost podílet, učí se říkat své názory, ale dávat prostor i druhým, učí se komunikovat a pomáhat si, otevřeně hovoří o všem, co je napadá, ptají se, hrají si, pozorují a zkoumají svět kolem, žijí svůj život… (a ano, někde mezi tím se zvládnou naučit třeba i tu gramatiku, ale často jako vedlejší produkt, nikoliv cíl).
Máme školu plnou zdravých dětí, které nepotřebují nést kříž s nápisem ADHD, LMD, Asperger nebo DYS. A každé z nich je naprosto jedinečné a úžasné svým vlastním a nezaměnitelným způsobem.
Neříkám,že diagnózy neexistují... jen u nás nejsou potřeba.
pp
