Rychlé soudy
K dnešnímu zamyšlení mne dovedly dvě události, které se staly také během dnešního dne. A tak to do sebe zapadlo, že jsem se rozhodla vám o tom napsat ještě pěkně za tepla 🙂.
Ráno jsem narazila na facebooku na příspěvek, ve kterém jedna žena s nelibostí komentovala, jak je smutné vídat „matky s dětmi sedící na zastávce, kde oba čučí do mobilu“. Dovolila jsem si zareagovat, že si zrovna třeba pro své hodnocení vybrala „špatný“ moment, kdy oba odpovídají někomu na zprávu (apod.). Do té doby, než byli pozorováni, mohli si třeba spolu povídat… Ne, nejsem naivní. Vím, jak věci chodí a taky vím, že to tak jak říkám být vůbec nemuselo. Jen si myslím, že je fajn, když se člověk něco rozhodne hodnotit, nevidět věci jen klíčovou dírkou. Když nezná pozadí, okolnosti, neví nic o vztahu těch dvou, neviděl situace předcházející ani následující, je lepší zůstat klidným pozorovatelem, který respektuje to, co se děje, nikoliv soudcem, který zahlédl jediný okamžik a z něj vyvodil závěr. Je pochopitelné, že na situace kolem sebe nějak reagujeme. Že nás něco vytáčí a něco nás nechává klidnými. Všechno je to ale o nás. To, co nás rozpaluje doběla, je naše téma, náš problém. A pokud nás štve matka s dítětem sedící na lavičce a datlující cosi do svého smartphonu, není to problém těch dvou, ale náš. Oni jen nastavili zrcadlo, ve kterém se dokonale rozehrál náš vztek nad situací. Ale jsme to my, kdo si má něco uvědomit nebo pochopit.
Chvilku po této události jsme s klukama vyrazili na výlet. Poměrně nedávno jsme se přistěhovali, a tak v objevování zdejšího okolí máme ještě mezery a úplně to tu neznáme. Byla jsem domluvená s manželem, že nás ve dvě vyzvedne na jednom hřišti (cca 6km od nás), o kterém jsem věděla, že „tam někde je“ 🙂, ale nevěděla jsem úplně přesně, jak se k němu dostat. Cestou jsem stihla udělat jednu fotku a vybil se mi telefon… prostě paráda. Snad se nám podaří dostat se na hřiště do dvou a s manželem se potkáme. S patnáctikilovým batoletem v šátku jsem začala podléhat mírné panice, protože jsem netušila, jestli nejdeme úplně mimo náš zamýšlený směr. Jak jsem byla moc ráda, když jsem zjistila, že si Matěj s sebou vzal telefon taky! Načetl mapy, lokalizoval nás, vyhledal místo, kam se chceme dostat a vedl. Cestou hlásil: ještě 2500 metrů, to je 2,5 kilometru, ještě 1800 metrů, to je 1,8 kilometru… před námi je Srnčí… Koberovy za 300, 200, 100 metrů 🙂.
Celou cestu měl v ruce telefon, do kterého co chvíli nahlédl a komentoval, jak si vedeme, bavilo ho to, bavilo to i jeho mladšího bráchu (nejmladšího teda ještě moc ne) a bavilo to i mne. Byla to naše hra na cestu. A samozřejmě jsme si i povídali a řešili i spoustu jiných věcí…
No a jaká je pointa? Kdyby zrovna ve chvíli, kdy Maty hledal cestu v mapách na mobilu, vykoukla z okna nějaká paní, měla by ve svých úvahách možná taky hned jasno. Mohla by se pohoršovat nad těmi dnešními dětmi, které jdou sice ven, ale i na výletě čučí do toho svýho mobilu místo povídání s mámou. Stejná věc mohla napadnout kolemjedoucího řidiče, který projížděl zrovna ve chvíli, kdy Maty kouknul do telefonu a četl, jak dlouhá cesta nám ještě zbývá. Viděl jen dítě s telefonem v ruce. Nic víc.
Jaké zkratkovité závěry máme někdy tendenci dělat, aniž známe souvislosti… A jaké zprávy nám to dává… o nás a o světě kolem...
pp
Ráno jsem narazila na facebooku na příspěvek, ve kterém jedna žena s nelibostí komentovala, jak je smutné vídat „matky s dětmi sedící na zastávce, kde oba čučí do mobilu“. Dovolila jsem si zareagovat, že si zrovna třeba pro své hodnocení vybrala „špatný“ moment, kdy oba odpovídají někomu na zprávu (apod.). Do té doby, než byli pozorováni, mohli si třeba spolu povídat… Ne, nejsem naivní. Vím, jak věci chodí a taky vím, že to tak jak říkám být vůbec nemuselo. Jen si myslím, že je fajn, když se člověk něco rozhodne hodnotit, nevidět věci jen klíčovou dírkou. Když nezná pozadí, okolnosti, neví nic o vztahu těch dvou, neviděl situace předcházející ani následující, je lepší zůstat klidným pozorovatelem, který respektuje to, co se děje, nikoliv soudcem, který zahlédl jediný okamžik a z něj vyvodil závěr. Je pochopitelné, že na situace kolem sebe nějak reagujeme. Že nás něco vytáčí a něco nás nechává klidnými. Všechno je to ale o nás. To, co nás rozpaluje doběla, je naše téma, náš problém. A pokud nás štve matka s dítětem sedící na lavičce a datlující cosi do svého smartphonu, není to problém těch dvou, ale náš. Oni jen nastavili zrcadlo, ve kterém se dokonale rozehrál náš vztek nad situací. Ale jsme to my, kdo si má něco uvědomit nebo pochopit.
Chvilku po této události jsme s klukama vyrazili na výlet. Poměrně nedávno jsme se přistěhovali, a tak v objevování zdejšího okolí máme ještě mezery a úplně to tu neznáme. Byla jsem domluvená s manželem, že nás ve dvě vyzvedne na jednom hřišti (cca 6km od nás), o kterém jsem věděla, že „tam někde je“ 🙂, ale nevěděla jsem úplně přesně, jak se k němu dostat. Cestou jsem stihla udělat jednu fotku a vybil se mi telefon… prostě paráda. Snad se nám podaří dostat se na hřiště do dvou a s manželem se potkáme. S patnáctikilovým batoletem v šátku jsem začala podléhat mírné panice, protože jsem netušila, jestli nejdeme úplně mimo náš zamýšlený směr. Jak jsem byla moc ráda, když jsem zjistila, že si Matěj s sebou vzal telefon taky! Načetl mapy, lokalizoval nás, vyhledal místo, kam se chceme dostat a vedl. Cestou hlásil: ještě 2500 metrů, to je 2,5 kilometru, ještě 1800 metrů, to je 1,8 kilometru… před námi je Srnčí… Koberovy za 300, 200, 100 metrů 🙂.
Celou cestu měl v ruce telefon, do kterého co chvíli nahlédl a komentoval, jak si vedeme, bavilo ho to, bavilo to i jeho mladšího bráchu (nejmladšího teda ještě moc ne) a bavilo to i mne. Byla to naše hra na cestu. A samozřejmě jsme si i povídali a řešili i spoustu jiných věcí…
No a jaká je pointa? Kdyby zrovna ve chvíli, kdy Maty hledal cestu v mapách na mobilu, vykoukla z okna nějaká paní, měla by ve svých úvahách možná taky hned jasno. Mohla by se pohoršovat nad těmi dnešními dětmi, které jdou sice ven, ale i na výletě čučí do toho svýho mobilu místo povídání s mámou. Stejná věc mohla napadnout kolemjedoucího řidiče, který projížděl zrovna ve chvíli, kdy Maty kouknul do telefonu a četl, jak dlouhá cesta nám ještě zbývá. Viděl jen dítě s telefonem v ruce. Nic víc.
Jaké zkratkovité závěry máme někdy tendenci dělat, aniž známe souvislosti… A jaké zprávy nám to dává… o nás a o světě kolem...
pp
