No tak... Jak se říká?
Jak jsou kluci větší a větší, neděje se to už tak často, ale když vykoukneme mimo naši bublinu, občas přece jen někde zaslechneme, jak jsou nevychovaní nebo možná spíš spatříme povytažené obočí, které říká v podstatě to samé, jakože „to je vážně necháte?!“. No jo, necháme, takoví jsme už to rodiče… O nic horší nebo lepší než kteříkoliv před námi. Taky děláme to nejlepší, co umíme a věříme, že to dopadne dobře (ostatně kdo si kdy přál vychovat svoje dítě blbě... ). I když to někdo třeba úplně neoceňuje a nevěří tomu a obočí stejně povytahuje. To jsou ty dnešní děti, no, to za nás takhle nebejvalo… Kam ten svět spěje… Tady to vidíte… to jsou ty vaše nový metody (netušila jsem, že chovat se k někomu slušně a s respektem i přes jeho nízký věk by měla být nějaká nová metóda), ta vaše svoboda, ten váš anskůlink. Pak neumí ani zabučet… Ale umí, milá paní. Jenom třeba právě vás z nějakého důvodu potřebuje takhle zkoušet. Cítí vaše naladění a vaši nedůvěru. Je to trénink i pro vás, ne jen pro něj. Nebo prostě jen nepřišel ještě čas. Nebo jste třeba taky neslyšela... Napadlo vás to?
Jen se tak zeptám, kolik DOSPĚLÝCH lidí dneska umí pozdravit, poděkovat, říct „prosím“… a pokud to už umí, tak věříte jim to doopravdy? Věříte, že vám skutečně přejí „dobrý den“, že vám jsou skutečně vděčni, když říkají „děkuji“... nebo že jsou to jen naučené prázdné fráze, které se do dětí prostě buší odmala a když pak v akci nejsou dostatečně hbití nebo třeba projeví trošku studu, pak je setřeme obligátním „no tak, jak se říká...“ a blahosklonně se s pokrčenými rameny pousmějeme na dotyčného, ke kterému naše dítě nebylo dostatečně „uctivé“. No vidíš, jak to jde. Jsi šikulka a maminka je ráda, že se za tebe nemusí stydět. Stydět? To jako fakt? Já nevím, jak vy, ale mne když děcko nepozdraví, moje ego tím teda netrpí, ani si nemyslím, že rodiče někde udělali něco blbě… a když má maminka „no-tak-jak-se-říká“ tendence, tak řeknu milému děťátku, že za mne je to úplně v pohodě, že chápu, že se nechce napoprvé bavit s cizími lidmi. Někdy úplně slyším spadnout kámen ze srdce toho drobka. Fakt si sáhněme nejprve do vlastního svědomí… Chovám se k číšníkovi v restauraci jako k poskokovi? Poprosit o něco (nedejbože dítě!) je pro mne něco jako ztráta cti? Natož poděkovat? Omluvit se? Přiznat vlastní chybu? (no fuj, to nikdy). Beru všechno jako samozřejmost? Druzí skáčou, já pískám… Jaký signál tím vysílám… světu kolem, potažmo svému dítěti. Už jsem dospělej, mám něco za sebou, tak prostě můžu, no ne?
Dítě do společenského kodexu musí dorůst a na chyby a nejisté kroky má právo. Nemusí všechno umět hnedle, když my si usmyslíme, že už je asi čas nebo že „Anička odvedle...“ už tak pěkně zdraví. Spíš je otázka, zda já sama jsem ten správný vzor. Jestli, když přijdu do obchodu, tak zamručím něco jak „..rý den“ nebo prodavačce krom pozdravu třeba věnuji i oční kontakt a úsměv… Tohle je to, co je učí… ne to, co říkáme, aby dělaly, ale to, co sami děláme… A děti jsou moudré a učí se… každé svým tempem… a jednou to vybalí, to, co se naučily.
Za mne je fajn s dětmi mluvit. Myslím, že je dobré říct, pokud se necítím dobře, když je mému dítěti „už 6“ a mám pocit, že do něj pořád musím žďuchat, když vejdeme do obchodu. Potom. V klidu, doma. Ne když jsem rozhozená jeho „nevycválaností“, tak si na něm smlsnout v horším případě ještě před prodavačkou (ať přece vidí, ženská, že takhle ho teda fakt nevychovávám), v tom lepším na něj spustit zhurta, když vylezeme z obchodu. Děti by asi měly vědět, proč se máma necítí dobře. Ale je fajn si o tom v klidu pokecat. Hele, Pepíno, víš, já si myslím, že takovej pozdrav (poděkování, schopnost poprosit nebo říct promiň, je mi to líto…) je moc důležitá věc. Dělá to prostě příjemný ovzduší mezi lidma. Já to dělám proto, že se pak ve vztahu k těm lidem cítím dobře a mám pocit, že je to důležitý. Co myslíš ty? (daleko složitější je si pak pro sebe rozebrat, proč mi to vlastně doopravdy tolik vadí, ze moje dítě třeba ještě nezdraví, trošku autopsychoanalýzy občas nezaškodí, na „chyby“ druhých to pak hází kapánek jinší světlo, žejo, jenze to už jsme zase o level dál)... A debata se rozvíjí a může to být leckdy hodně poučné, když není jeden zabedněnec… pro obě strany… a když už nic jinýho, pak určitě lepší než burácet na adresu toho nevychovance silná slova. Nojo, kdo je bez viny, hoď kamenem… všichni se učíme… není to doména dětí, i když si to mnozí myslí. A dítě je taky člověk… A zaslouží si stejný respekt jak dospělák. Možná víc než to, zaslouží k tomu daleko víc trpělivosti, protože dětství je od toho, že se prostě chybovat může. Kdy jindy… Dítě nemusí umět všechno hned, když mu to napoprvé řekneme. A párkrát třeba “chybu” ještě zopakuje… ale je to i zpráva pro nás… třeba nejsme dostatečně trpěliví a neumíme dát druhým prostor, tak nás tímhle učí, abychom to zvládli. Nic se „nám“ neděje jen tak.
Takže DĚKUJI, že jste dočetli až sem, JE MI LÍTO, pokud jsem někoho pohoršila a těším se zase někdy NA SHLEDANOU 🙂.
