Důvěra...

Rodiče nám většinou nedávají kurzy, při kterých nás učí, jak mluvit. Jednoduše svým mluvením doprovázejí běžné činnosti a my to po nich časem pomalu začínáme opakovat a postupně se naučíme komunikovat. Dává nám to totiž smysl. A smysl je právě ten zásadní moment v učení se čemukoliv. Vidíme, že když vydáváme z úst hlásky, můžeme tím ovlivnit dění ve svém okolí. A to je fajn dovednost, hodí se. Proto se stále zdokonalujeme. Vidění smyslu – v tomto případě v dorozumívání - je samotnou hybnou silou celého procesu učení. A co třeba taková chůze? Zpočátku chodíme nemotorně, hodně padáme, ale nevzdáváme to. Vždy zase vstaneme a zkoušíme to dál, až se dostaneme k mistrovství. Proč? Pády na zadek přece bolí. Jak je možné, že nás to neodradí? Chceme se umět pohybovat jako máma s tátou nebo starší brácha. Vidíme v tom smysl a tak jdeme neochvějně za svým cílem. Žádná motivace zvenčí. Ten úspěch, že jsme den ode dne lepší a zdatnější, je dostatečnou motivací a žene nás kupředu naprosto přirozeně. Cukr a bič není potřeba. Čas běží a my se stejným způsobem naučíme desítky a stovky dalších životně důležitých dovedností, se stejnou přirozeností, jako jsme se naučili chodit a mluvit. Máma s tátou nám většinou neříkají, jak a co máme zahrnout do svého učení. Hrajeme si, napodobujeme, vrůstáme do světa kolem a samotná hra je naším prostředkem učení se novým věcem. Rodiče nám důvěřují, že se přirozeně zvládneme naučit tomu neskutečnému množství často velmi komplexních dovedností. A my se cítíme dobře. Je totiž naprosto skvělé, když nám někdo věří. Ale pak najednou dosáhneme magické hranice šesti let... A... jakže to bylo s tou důvěrou?
pp

Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrázek
  S nejmladším synem jsme nedávno navštívili PPP ohledně vyjádření k individuálnímu vzdělávání. Byl to zážitek, který si co dva roky ráda nechám ujít, takže pokud byste někdo měl tip na PPP (do zprávy), kde potvrzení má platnost delší než dva roky a kde “berou”, budu vděčná . Paní byla mladá a v podstatě hodná, ale mám pocit, že naše mimosystémová očekávání už z podstaty nemohla být naplněna. Normu máme prostě trochu jinde... Syn se mne po vyšetření ptal, proč ho ta paní vůbec neposlouchala… Myslel tím to, že jí několikrát zkoušel se zájmem něco vyprávět na její přímou otázku třeba ohledně jeho zálib apod., zatímco ona blahosklonně pokyvovala hlavou a ani jednou se na něj nepodívala. Jen si dál něco čárkovala a zapisovala. Dotýkalo se ho to, vnímal to. Stejně jako by se to v rozhovoru mezi čtyřma očima dotýkalo mne. Stejně tak při “samostatné práci” několikrát paní oslovil s tím, že nerozumí zadání (skvělý, že se v šesti umí ozvat) a nechápal, proč mu neodpoví nebo ho aspoň nepožádá,
Další informace
Obrázek
Je to velký rozdíl… Když jsem před mateřskou učila češtinu a angličtinu na základní škole, měla jsem před sebou třídu +/- 20 dětí, pro které jsem s nadšením chystala své hodiny. Tenkrát jsem ještě úplně nepřikládala valnou důležitost vnitřní motivaci, a proto jsem z hodin občas odcházela smutná a frustrovaná. Proč nedokážu zaujmout úplně všechny? Dokážu jich zaujmout hodně, vztahy máme hezké… ale proč, do prčic, nezaujmu úplně všechny? Nejsou moje hodiny dost poutavé a dobře připravené? Mám víc pracovat s interaktivní tabuli? Víc propojit s ostatními předměty? S realitou života? Jak se můžu ještě víc rozkrájet? Tenkrát jsem neměla tušení, že to není o mně. Bylo to o tom, že děti v té třídě se mnou být musely. Nevybraly si mne. Nevybraly si obor, do kterého jsem je měla zasvětit. Příkaz shora zněl jasně: "Naučit češtinu". Vnitřní motivace za těchto podmínek fungovala možná pro hrstku těch, u kterých jsem se zrovna trefila do časo-prostorovo-tematicky-osobnostní roviny, kter
Další informace
Obrázek
  „Jo ták, on chodí do tý školy, kde se neučej, hmmm.“ „Oni teda nechodí do normální školy a ty se s nima ani neučíš. A jak se teda naučili číst? Jestli to teda uměj…“ S podobnými pohledy se setkávám poměrně často. Přímo i zprostředkovaně. A citace výše patří ještě do kategorie těch jemnějších sdělení. Je mi jasné, že se na autory podobných výroků není potřeba zlobit. Vyrostli většinou v přesvědčení, že škola s učitelem v čele a objemem konkrétní látky, kterou je nutné předat, je základ života. Když tohle neabsolvuješ, seš v pytli… a nadobro odepsanej. Čeká tě budoucnost na pracáku nebo v lepším případě kariéra na stupátku popelářského vozu. Nikdy se nenaučíš psát, číst ani počítat. Škola má na tohle všechno patent. Potřebuješ ji, a basta. Já v takovém přesvědčení, asi jako většina z nás, teda taky vyrostla, ale díky mnoha okolnostem jsem měla možnost to postupně začít vidět docela jinak. Nikdy mi nestačilo jako vysvětlení „protože sem to řek“ a „protože to tak prostě je, neptej se“.
Další informace