Smradi

Nebojí se nesouhlasit. Na svá proč vyžadují smysluplná vysvětlení. Jsou otravní, kladou otázky, co jdou na dřeň a s odbytím se nespokojí. Nestojí v řadě. Vyskakují a vyčnívají. Diskutují. Zpochybňují. Jsou prostě nepohodlní. Mají názor a chtějí, aby byl brán vážně. I když jim je třeba jenom šest. Poznají neupřímnost a faleš. Umí říct ne – a to i dospělým! Nechtějí jen bezmyšlenkovitě poslouchat – jenom proto, že jsou to děti. Potřebují vidět ve věcech smysl a odpověď "...protože sem to řek" jim fakt nestačí. Jsou to prostě smradi.
Nutně se nemusí jednat o děti průbojné, které je všude slyšet. Jsou to i děti klidné, které přesto mají plamínky v očích a jdou si cestou pokojného bojovníka. Ale jinak se moc neliší od těch zmíněných výše. Svůj jiný názor vyjadřují potichu a klidně. Jsou jako voda, co pomalu, ale jistě opracovává říční břeh, až nenápadně začne měnit celý její tok. Jsou to taky smradi.
Nebo taky hajzlíci, produkty dnešní doby, ti nepoddajní, co se nehodí státu do stáda. Takovými, ale i mnoha jinými, jmény jsou častovány děti, které se ptají a nechtějí se podřídit jen proto, že někdo starší, větší nebo mocnější to řekl, a žádají vysvětlení. Ony totiž vědí, že když je někdo starší, větší nebo mocnější nemusí to nutně znamenat, že má taky pravdu. Smradů máme plnou školu (naprosto bez urážky 🙂 )! A mne to nesmírně těší. Nejsou to ale lidé, kteří se prosazují na úkor druhých. Na to u nás taky není prostor. A pokud se o to někdo pokusí, nezůstává to jen tak bez povšimnutí. Smíšené a různorodé soužití u nás ve škole nás všechny učí dávat si navzájem prostor a vážit si jeden druhého (a někdy to fakt dáááááá práci!) i přes bariéry / mosty různého věku, různých zájmů, různého zázemí, různých priorit…

Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrázek
  S nejmladším synem jsme nedávno navštívili PPP ohledně vyjádření k individuálnímu vzdělávání. Byl to zážitek, který si co dva roky ráda nechám ujít, takže pokud byste někdo měl tip na PPP (do zprávy), kde potvrzení má platnost delší než dva roky a kde “berou”, budu vděčná . Paní byla mladá a v podstatě hodná, ale mám pocit, že naše mimosystémová očekávání už z podstaty nemohla být naplněna. Normu máme prostě trochu jinde... Syn se mne po vyšetření ptal, proč ho ta paní vůbec neposlouchala… Myslel tím to, že jí několikrát zkoušel se zájmem něco vyprávět na její přímou otázku třeba ohledně jeho zálib apod., zatímco ona blahosklonně pokyvovala hlavou a ani jednou se na něj nepodívala. Jen si dál něco čárkovala a zapisovala. Dotýkalo se ho to, vnímal to. Stejně jako by se to v rozhovoru mezi čtyřma očima dotýkalo mne. Stejně tak při “samostatné práci” několikrát paní oslovil s tím, že nerozumí zadání (skvělý, že se v šesti umí ozvat) a nechápal, proč mu neodpoví nebo ho aspoň nepožádá,
Další informace
Obrázek
Je to velký rozdíl… Když jsem před mateřskou učila češtinu a angličtinu na základní škole, měla jsem před sebou třídu +/- 20 dětí, pro které jsem s nadšením chystala své hodiny. Tenkrát jsem ještě úplně nepřikládala valnou důležitost vnitřní motivaci, a proto jsem z hodin občas odcházela smutná a frustrovaná. Proč nedokážu zaujmout úplně všechny? Dokážu jich zaujmout hodně, vztahy máme hezké… ale proč, do prčic, nezaujmu úplně všechny? Nejsou moje hodiny dost poutavé a dobře připravené? Mám víc pracovat s interaktivní tabuli? Víc propojit s ostatními předměty? S realitou života? Jak se můžu ještě víc rozkrájet? Tenkrát jsem neměla tušení, že to není o mně. Bylo to o tom, že děti v té třídě se mnou být musely. Nevybraly si mne. Nevybraly si obor, do kterého jsem je měla zasvětit. Příkaz shora zněl jasně: "Naučit češtinu". Vnitřní motivace za těchto podmínek fungovala možná pro hrstku těch, u kterých jsem se zrovna trefila do časo-prostorovo-tematicky-osobnostní roviny, kter
Další informace
Obrázek
  „Jo ták, on chodí do tý školy, kde se neučej, hmmm.“ „Oni teda nechodí do normální školy a ty se s nima ani neučíš. A jak se teda naučili číst? Jestli to teda uměj…“ S podobnými pohledy se setkávám poměrně často. Přímo i zprostředkovaně. A citace výše patří ještě do kategorie těch jemnějších sdělení. Je mi jasné, že se na autory podobných výroků není potřeba zlobit. Vyrostli většinou v přesvědčení, že škola s učitelem v čele a objemem konkrétní látky, kterou je nutné předat, je základ života. Když tohle neabsolvuješ, seš v pytli… a nadobro odepsanej. Čeká tě budoucnost na pracáku nebo v lepším případě kariéra na stupátku popelářského vozu. Nikdy se nenaučíš psát, číst ani počítat. Škola má na tohle všechno patent. Potřebuješ ji, a basta. Já v takovém přesvědčení, asi jako většina z nás, teda taky vyrostla, ale díky mnoha okolnostem jsem měla možnost to postupně začít vidět docela jinak. Nikdy mi nestačilo jako vysvětlení „protože sem to řek“ a „protože to tak prostě je, neptej se“.
Další informace