Unschooling v praxi

Máme tři syny. Do klasického státního zařízení nechodí a chodit nebudou, pokud o to samozřejmě sami neprojeví zájem. Vycházíme z unschoolingu, tj. neučíme děti cíleně různým dovednostem a znalostem, ale necháváme jim prostor pro jejich vlastní hru a objevy, ze kterých jejich učení vyplývá. Dva starší kluci navštěvují komunitní školu, která je taktéž založena na sebeřízení. Věkový rozptyl je zde zatím 4 až 10 let. Pro začátek myslím dostatečné pro možnou inspiraci ostatními a pro ostatní. Vezmeme-li v potaz, že v klasické třídě jsou děti naprosto stejně staré a chybí tam docela možnost okoukávat cosi od starších a naopak vcítit se do mladších a mít vnitřní touhu jim pomoci nebo je chránit. Škola má prý připravovat na život. Souhlasím. Ale pak by měla jako skutečný život vypadat. Lavice, zvonění, stejně staří spolužáci, třičtvrtihodinové vyučovací jednotky jednotlivých předmětů (o jejichž důležitosti a obsahu by se dalo široce debatovat), několikaminutová pauza na čůrání a jídlo a pak další nalejvárna, … Ve dvě odpoledne ten kolotoč pak skončí a můžeme si jít „užívat“. Po práci zábava, ne? Tohle je ta příprava na život? 
Našemu nejstaršímu synovi bylo v červenci 6. Je předškolák. Má odklad. Jde mu „matika“ nebo prostě jen rád počítá. Sám (ano!) se naučil znát čísla v řádech tisíců. Umí je přečíst i zapsat (podezřívám z toho z velké části tu "příšernou" hru Housenky). Umí s čísly také pracovat, aniž by tedy znal názvy operací. Bez mrknutí spočítá, kolik bude nejmladšímu a prostřednímu bratrovi, až jemu bude X let – neví, že sčítá a odčítá. Nebo ví… já nevím :-). Umí rozdělit 18 bonbónů mezi 6 dětí, ale neví, že to je dělení… Základy malé násobilky začíná chápat tím, že si umí představit pět lidí ve čtyřech řadách a že je to to samé jako 5+5+5+5, jen jednodušší k zapsání. Ale netuší, že je to násobení. Nic z toho jsme ho neučili. To on sám pozoroval, to on sám poslouchal, to on sám se ptal… My jen odpovídali nebo ukázali, když měl zájem. Nechali jsme prostor pro jeho objevy. Nechali jsme uzrát čas, aby si sám našel, co se teď potřebuje naučit a neměli strach, že „ve svém věku“ by měl/neměl umět tohle nebo tamto. Třeba taková „čeština“. Psaní a čtení ho zatím moc nebere. Umí se podepsat. Zná velkou část písmen abecedy, ale zdaleka ne všechny. Díky psaní na pc klávesnici umí k některým velkým tiskacím písmenům přiřadit malá tiskací. Některé děti v jeho věku už čtou. To je fajn. On se to taky naučí. Třeba za rok, třeba později, nebo dřív. Netuším. Prostě až to bude potřebovat a bude na to připravený. Všude kolem sebe vidí, že lidé něco čtou a že je to věc, která se fakt v našem světě hodí. Není jediný důvod si myslet, že on by to nedokázal a jednou ta chuť si tuhle dovednost osvojit nepřišla … ve svém čase. Nutit něco někomu, byť jakkoliv láskyplně, znamená podle mne téměř to samé jako brzdit. Ano, člověk se sice z donucení (v tom lepším (?) případě) třeba naučí určité množství požadovaného, ale pokud to nepůjde z jeho vlastního zájmu, nikdy to nebude ani o chlup víc! Přitom by stačilo tak málo. Chvíli počkat… A asi není těžké domyslet, že když se člověk učí ze svého vlastního zájmu, je schopen se naučit daleko víc a hlavně efektivněji, než by po něm mohl někdo vyžadovat. Je to vlastně jednoduché (nebo složité? :-)) – poskytnout světlo, živiny, vodu a nepřekážet… tedy obklopit podnětným prostředím (= jednoduše žít a užívat svět se vším, co nabízí), když potřebuje, dát informaci a … nepřekážet…
Našemu prostřednímu synovi jsou čtyři roky. Napočítá maximálně do 10, přičemž něco vynechá a něco pomíchá. Napodobí při „psaní“ písmena ve svém jméně. A když svůj výtvor nebo jmenovku označí „SIWOV“ (= ŠIMON), je na to nesmírně hrdý. Moc rád maluje, což vnímám jako ideální prostředek k budoucímu opravdovému psaní a raduji se z každého dalšího obrázku naší rodiny a svérázného pojetí pejska, kočičky nebo žirafy, z další spirály a zamotaného bludiště. A ty příběhy, co o tom dokáže vyprávět! Některé jiné děti toho „umí“ v jeho věku daleko „víc“ co do schopností, ale on třeba ve velké míře oplývá uměním empatie, což mi na jeho nízký věk někdy přijde až zarážející. Věc, která naopak naučit nejde, i kdybyste se rozkrájeli...
Nejmladší syn se zatím nenarodil. Chybí mu ještě pár dní, možná hodin... Ale pevně věřím, že po narození se třeba dokonale "unschoolingově" naučí sát mateřské mléko :-). A také věřím, že brzy začne dohánět své starší bratry ve všem ostatním - naučí se (taktéž unschoolingově) lézt, sedět, stát, chodit i běhat – stejně tak, jak to dokázali oni. Dokonce věřím, že zvládne i mluvit! Což je natolik komplexní a náročná dovednost, že vedle ní o případnou budoucí schopnost „našprtání se“ násobilky nebo abecedy nebo čehokoliv dalšího opravdu strach nemám…

Ps: Vím, že sání mateřského mléka je reflex. 
Petra Pokorná, listopad 2016

Populární příspěvky z tohoto blogu