V Sudbury škole nevyrůstají poslušní nádeníci.
Ano, na fotkách, které sdílíme na Facebooku, je často vidět rukodělná tvorba nejrůznějšího druhu, dovádění venku, tanec, skákání na trampolíně, turnaj ve fotbálku nebo třeba účast na společném úklidu… výsledky a průběh hmatatelných činností (resp. jejich zlomek). To se fotí dobře. I to na fotkách většinou dobře vypadá. Na druhou stranu to vůbec nevypovídá o celkovém dění ve škole, protože těžko se fotí procesy, které probíhají uvnitř člověka. Těžko zdokumentujeme průběh konverzace několika lidí. Těžko zachytíme emoce, které jsou často nedílnou součástí těch konverzací. Podle fotky nepoznáte, co spolu lidé řeší, nad jakými tématy se zamýšlejí, jaký vliv to má na jejich rozvoj a které aha momenty u nich v průběhu takové konverzace nastanou a co se fakticky UČÍ.
Takže chápu, že to podle fotek nebo při letmé návštěvě může na lidi neznalé působit tak, jakože naše škola je jedno velké anarchistické hřiště bez špetky řádu… (a pak pochopitelně s takovým pohledem přijdou i obavy o to, cože to z takových dětí asi vyroste). Nic nemůže být dál od pravdy. Pokud má člověk otevřené oči, pokud je ochoten odložit vžité paradigma své vlastní výchovy a pohledu na vzdělávání a dát prostor pohledu od základů úplně novému, pak spatří i to, co se děje pod povrchem. Pak má šanci vidět, že naše škola není přípravka budoucích „nemakačenků“ nebo nádeníků. A vůbec prosím nemám na mysli rukodělné profese a fyzickou práci, ani v nejmenším proti nim nic nemám. Naopak, obdivuji, pokud někdo vytváří krásné věci a zároveň se tím i živí a těší ho to. Těmi nádeníky myslím lidi, kteří bezmyšlenkovitě přijímají pokyny, do práce chodí otrávení, aby si odkroutili svou osmičku, v neděli večer mají žaludeční neurózu z toho, že zítra zase pondělí a čas na vlastní život mají akorát tak o víkendu. Nenávidí to, co dělají nebo nad tím už přestali přemýšlet. A mám pocit, že nádeníkem v tomto smyslu může být i člověk velmi vzdělaný a mít na první pohled fakt skvělé pracovní uplatnění.
My za sebou sice zatím máme pouze pětiletou zkušenost a je těžké mluvit o nějakých „výstupech“ (a taky nám to trošku celé kazí PŠD a celkem nešikovné napasování na stávající systém, aby se dalo mluvit o skutečných výstupech). Nicméně víme poměrně hodně o jiných školách fungujících na principech jako my, které už ty výstupy mají. (Není úplně těžké dohledat konkrétní informace. Pokud vás to zajímá, koukněte třeba na web Svobody učení.). Absolventi Sudbury škol v průběhu dětství dokázali přijít na to, co je jejich „dar“ a měli možnost ho rozvíjet, učit se a nakonec uplatnit svůj potenciál. Jde o lidi širokého profesního spektra – nejrůznější řemeslníci a umělci nejširšího zaměření, učitelé nebo lékaři. Jsou to obecně lidé samostatní (často podnikatelé), připravení pružně reagovat na rychle se měnící svět, schopni kreativního řešení problémů a kritického myšlení, takoví, co znají svou hodnotu a umí se za sebe postavit. Díky respektujícímu a svobodnému prostředí měli možnost celé dětství trénovat tyto měkké dovednosti, které jsou pro naplněný život z mého pohledu přinejmenším stejně důležité jako ty natvrdo získané. Svět se ale mění obrovskou rychlostí a kdo je schopen dohlédnout, co děti DNES budou potřebovat pro ZÍTŘEK? Samozřejmě bez určitého přehledu a kvalitních vědomostí ve zvoleném oboru se člověk většinou neobejde a pouhé „soft skills“ nestačí. Ale jde o to, že lidskou přirozeností (než ji ohlušíme a otupíme vtloukáním toho, co je povinné umět a znát plošně a pro všechny) je učit se o světě kolem (tím, že v něm plně žijeme a ten svět na nás působí) a stát se jeho užitečnou součástí.
Určitě všichni rodiče si přejí pro své děti šťastný a naplněný život. Ale děti sem nepřišly, aby žily náš život a naplňovaly naše představy o šťastném a naplněném životě. Rodiče mají poskytnout bezpečný prostor pro růst dětí. Mají být spíš jako záchytná síť, než se děti naučí létat samy. Nepotřebují, abychom za ně mávali křídly, ani abychom jim teoreticky vysvětlovali techniku letu. Jediné, co opravdu potřebují, je, nechat je létat spolu s námi v opravdickém světě.
