Mami, naučíš mne anglicky?

Maty: „Mami, naučíš mne anglicky?“
Já: „Potřebuješ se naučit?“
Maty: „Jo… mám tady hru a pokyny k tomu jsou anglicky a skoro tomu nerozumím. Ta hra je fakt hrozně dobrá. Koukej...“ (sedá si ke mně a nadšeně mi hru ukazuje)
Já: „Hmmm, fakt zajímavý. Jak ti můžu pomoct já?“
Maty: „No, já bych to hrál a když nebudu rozumět, tak mi poradíš, jo?“
Já: „No, tak jo, můžeme to zkusit.“

Během následující doby, kdy mi Maty seděl na klíně, jsme si užili
dvouhodinovku intenzivní angličtiny spojenou s logickými hádankami, které má vyřešit piktogramový panáček, a jako bonus fakt senzační napojení jeden na druhýho a vzájemnou blízkost. Mé pragmatické i duchovní já se tetelily blahem. Jak to s angličtinou bude mít dál, netuším. Zatím si stáhl do tabletu nějakou appku s angličtinou a příležitostně ho zahlédnu, jak s ní něco dělá. Nevím, zda u toho vydrží a jak se jeho zájem bude vyvíjet. Záleží to na něm. Záleží to na tom, zda mu anglicky mluvící svět bude dál dávat smysl a bude mu chtít porozumět.

Ale o co tady jde především? Za mne o to, že je maximálně důležité dát dítěti prostor, aby mělo možnost samo zjistit, že něco NEUMÍ a přitom to UMĚT CHCE a tak si za tím JDE (v kontrastu k „tadyto je fakt hrozně důležitý, tak se to teď nauč, je jedno, že to nepotřebuješ teď, protože jednou určitě budeš“). A asi je jedno, pokud je to cestou u mámy na klíně… prostřednictvím kurzu, kam se přihlásí… posloucháním písniček a snahou jim porozumět... chatováním s rodilým mluvčím… nebo vším dohromady... a nebo taky úplně jinak. O tom to je. O našich vlastních cestách a o tom, co nám dává smysl

Populární příspěvky z tohoto blogu

V Sudbury škole nevyrůstají poslušní nádeníci.

Jak se kluci naučili číst a psát...