Mami, naučíš mne anglicky?

Maty: „Mami, naučíš mne anglicky?“
Já: „Potřebuješ se naučit?“
Maty: „Jo… mám tady hru a pokyny k tomu jsou anglicky a skoro tomu nerozumím. Ta hra je fakt hrozně dobrá. Koukej...“ (sedá si ke mně a nadšeně mi hru ukazuje)
Já: „Hmmm, fakt zajímavý. Jak ti můžu pomoct já?“
Maty: „No, já bych to hrál a když nebudu rozumět, tak mi poradíš, jo?“
Já: „No, tak jo, můžeme to zkusit.“

Během následující doby, kdy mi Maty seděl na klíně, jsme si užili
dvouhodinovku intenzivní angličtiny spojenou s logickými hádankami, které má vyřešit piktogramový panáček, a jako bonus fakt senzační napojení jeden na druhýho a vzájemnou blízkost. Mé pragmatické i duchovní já se tetelily blahem. Jak to s angličtinou bude mít dál, netuším. Zatím si stáhl do tabletu nějakou appku s angličtinou a příležitostně ho zahlédnu, jak s ní něco dělá. Nevím, zda u toho vydrží a jak se jeho zájem bude vyvíjet. Záleží to na něm. Záleží to na tom, zda mu anglicky mluvící svět bude dál dávat smysl a bude mu chtít porozumět.

Ale o co tady jde především? Za mne o to, že je maximálně důležité dát dítěti prostor, aby mělo možnost samo zjistit, že něco NEUMÍ a přitom to UMĚT CHCE a tak si za tím JDE (v kontrastu k „tadyto je fakt hrozně důležitý, tak se to teď nauč, je jedno, že to nepotřebuješ teď, protože jednou určitě budeš“). A asi je jedno, pokud je to cestou u mámy na klíně… prostřednictvím kurzu, kam se přihlásí… posloucháním písniček a snahou jim porozumět... chatováním s rodilým mluvčím… nebo vším dohromady... a nebo taky úplně jinak. O tom to je. O našich vlastních cestách a o tom, co nám dává smysl

Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrázek
  S nejmladším synem jsme nedávno navštívili PPP ohledně vyjádření k individuálnímu vzdělávání. Byl to zážitek, který si co dva roky ráda nechám ujít, takže pokud byste někdo měl tip na PPP (do zprávy), kde potvrzení má platnost delší než dva roky a kde “berou”, budu vděčná . Paní byla mladá a v podstatě hodná, ale mám pocit, že naše mimosystémová očekávání už z podstaty nemohla být naplněna. Normu máme prostě trochu jinde... Syn se mne po vyšetření ptal, proč ho ta paní vůbec neposlouchala… Myslel tím to, že jí několikrát zkoušel se zájmem něco vyprávět na její přímou otázku třeba ohledně jeho zálib apod., zatímco ona blahosklonně pokyvovala hlavou a ani jednou se na něj nepodívala. Jen si dál něco čárkovala a zapisovala. Dotýkalo se ho to, vnímal to. Stejně jako by se to v rozhovoru mezi čtyřma očima dotýkalo mne. Stejně tak při “samostatné práci” několikrát paní oslovil s tím, že nerozumí zadání (skvělý, že se v šesti umí ozvat) a nechápal, proč mu neodpoví nebo ho aspoň nepožádá,
Další informace
Obrázek
Je to velký rozdíl… Když jsem před mateřskou učila češtinu a angličtinu na základní škole, měla jsem před sebou třídu +/- 20 dětí, pro které jsem s nadšením chystala své hodiny. Tenkrát jsem ještě úplně nepřikládala valnou důležitost vnitřní motivaci, a proto jsem z hodin občas odcházela smutná a frustrovaná. Proč nedokážu zaujmout úplně všechny? Dokážu jich zaujmout hodně, vztahy máme hezké… ale proč, do prčic, nezaujmu úplně všechny? Nejsou moje hodiny dost poutavé a dobře připravené? Mám víc pracovat s interaktivní tabuli? Víc propojit s ostatními předměty? S realitou života? Jak se můžu ještě víc rozkrájet? Tenkrát jsem neměla tušení, že to není o mně. Bylo to o tom, že děti v té třídě se mnou být musely. Nevybraly si mne. Nevybraly si obor, do kterého jsem je měla zasvětit. Příkaz shora zněl jasně: "Naučit češtinu". Vnitřní motivace za těchto podmínek fungovala možná pro hrstku těch, u kterých jsem se zrovna trefila do časo-prostorovo-tematicky-osobnostní roviny, kter
Další informace
Obrázek
  „Jo ták, on chodí do tý školy, kde se neučej, hmmm.“ „Oni teda nechodí do normální školy a ty se s nima ani neučíš. A jak se teda naučili číst? Jestli to teda uměj…“ S podobnými pohledy se setkávám poměrně často. Přímo i zprostředkovaně. A citace výše patří ještě do kategorie těch jemnějších sdělení. Je mi jasné, že se na autory podobných výroků není potřeba zlobit. Vyrostli většinou v přesvědčení, že škola s učitelem v čele a objemem konkrétní látky, kterou je nutné předat, je základ života. Když tohle neabsolvuješ, seš v pytli… a nadobro odepsanej. Čeká tě budoucnost na pracáku nebo v lepším případě kariéra na stupátku popelářského vozu. Nikdy se nenaučíš psát, číst ani počítat. Škola má na tohle všechno patent. Potřebuješ ji, a basta. Já v takovém přesvědčení, asi jako většina z nás, teda taky vyrostla, ale díky mnoha okolnostem jsem měla možnost to postupně začít vidět docela jinak. Nikdy mi nestačilo jako vysvětlení „protože sem to řek“ a „protože to tak prostě je, neptej se“.
Další informace