O kurzech... volně přeloženo z „Reflections on the Sudbury School Concept“ (Daniel Greenberg, Mimsy Sadofsky)

Hanna Greenberg:

„To, co nyní hodlám popisovat, se odehrává pravidelně rok co rok už od založení školy v roce 1968, stále podle stejného scénáře. Jedná se o velmi zvláštní fenomén, který však zároveň způsobuje všem zúčastněným mnoho trápení.

Takhle nějak to vypadá... Rodiče doporučují dětem - našim studentům – buď přímo nebo jemným náznakem, že by pro ně bylo dobré, kdyby docházely na nějaké kurzy. Děti sice souhlasí, ale je pro ně náročné samy sebe k tomu kroku přimět. To, co pak vidíme my, jsou děti, které si sice vyžádají kurz, ale následně se v jeho průběhu chovají způsobem, který je v rozporu s chováním člověka, jež má o kurz skutečný zájem. A tak se stává, že zapomenou na schůzku, zapomenou domácí úkol… Také přicházejí na kurz s následujícím postojem: „Řekni mi honem to, co bych měl vědět. Hlavně ať už mám tuhle nudu co nejrychleji za sebou a můžu zase jít dělat to, co mne baví.“. Stále dokola vídáme bystré děti, které se tímto způsobem naučí velmi málo a zároveň nenávidí každou minutu tohoto učení. Často si o kurz říkají těsně před odchodem domů, případně ve chvíli, kdy je dotyčný dospělý uprostřed jiné aktivity a je jasné, že v tuto chvíli kurz poskytnout nemůže. Tyto způsoby chování jsou v přímém rozporu se způsobem, jak se chovají, když po nás chtějí pomoct s něčím, co je pro ně skutečně důležité. To nás pak nahání se svými otázkami, jsou schopni si na nás počkat, až si na ně uděláme čas, zapamatují si to, co je naučíme a s nadšením dělají další práci navíc sami. Jsou přesně zacílení a z jejich chování je zcela jasné, že je v naplňování jejich zájmu nezastaví vůbec nic. Ten rozdíl v chování těch samých studentů v případě, kdy jsou do kurzu dotlačeni, je pozoruhodný.

Když jsou děti dotazovány na jejich účast na kurzu, o který ve skutečnosti nemají zájem, ale kterého se účastní proto, aby potěšily rodiče nebo zmírnily jejich obavy, jsou bezradné. Jak mají vysvětlit svůj nezájem? Pod tlakem začnou projektovat své vlastní chování do dospěláků. Téměř bez výjimky tvrdí, že Hanna, nebo Denise, nebo Danny, nebo Joan, nebo Mikel, nebo Mimsy, nebo Carol byli příliš zaneprázdněni a nemohli jim pomoct… nebo nedorazili na kurz… nebo přišli pozdě… nebo o učení s nimi neměli zájem. Někdy jsme dokonce obviňování z toho, že jsme si odešli nakoupit místo toho, abychom se věnovali studentům. Když jsem slyšela tyto stížnosti poprvé – řekněme o Joan nebo o Mimsy – řekla jsem si: „Možná je to pravda, ale je zvláštní, že oběma je přisuzován stejný stereotyp chování, ačkoliv dobře vím, že každá z nich je úplně jiná. Mimsy je natolik organizovaný člověk, že je naprosto nepravděpodobné, že by zapomněla na schůzku. Joan je většinou ve výtvarné místnosti a tedy snadno k zastižení. Když jde nakupovat, tak je to za účelem doplnění výtvarných potřeb a všichni ostatní studenti ve výtvarce vědí, kam šla.“ Přišlo mi zvláštní, že by všichni dospělí v SVS toho jen spoustu namluvili, ale ve skutečnosti by byli naprosto neteční k potřebám studentů. Skutečně jsme všichni tak moc zapomnětliví, bez zájmu o studenty a věnujeme se raději nakupování během školního dne? Nedávalo to smysl. Po mnoha opakovaných obviněních tohoto typu začal vycházet najevo naprosto zřetelný vzorec. Podstata této kritiky odhalila svůj skutečný původ. Studenti chtějí dělat to, o čem si jejich rodiče myslí, že je pro ně dobré. Nicméně, je pro ně obtížné dělat to ve škole. Jsou příliš zaneprázdnění, než aby dělali něco, o čem si oni (rodiče) myslí, že je důležité nebo zajímavé. Až na sklonku dne si vzpomenou na to, co „měli“ udělat. Potřebují vysvětlení pro rodiče, ale i pro sebe. Vysvětlení, které na ně nebude vrhat špatné světlo… a tak přisoudí svou vlastní zapomnětlivost, nedostatečný zájem nebo roztržitost dospělákům. Potíž je ale v tom, že to, co říkají, nekoresponduje s charakterem daného dospěláka. Naopak vyřčené úzce souvisí s reakcí dětí na tlak rodičů, aby se učili věci, které jsou podle rodičů zajímavé, ale podle dětí nikoliv.

Ani já, ani nikdo jiný z dospěláků jsme nikdy kvůli tomu necítili vůči dětem zášť. Jsme si dobře vědomi, že jak rodiče tak děti dělají to nejlepší, co umí a my se s těmito stížnostmi musíme vypořádat jako se součástí naší práce. Ale skutečně mne mrzí, že zúčastnění rodiče často nechtějí slyšet to, co k tomuto tématu máme říct my. Obvykle se urazí, když podotkneme, že dítě jim lhalo proto, že je nechtělo zklamat. Také často nesouhlasí s naším tvrzením, že „navrhováním“ učební látky svým dětem na ně vytváří nátlak, což není v souladu s postojem ke vzdělávání v naší škole.

Mám pocit, že v případě, kdy situace dojde do tohoto stadia, dětem bude lépe v jiném typu školy, kde existuje daný rozvrh, podle něhož se děti učí a kde je učitel přinutí se učit. Věřím, že je to tak lepší pro rodinu a obzvlášť pro děti – nenavštěvovat školu, ve které jsou denně vystavovány konfliktu zájmů: vlastní představa o tom, co je pro ně důležité x uposlechnutí návrhu rodičů. To způsobuje dětem depresi, pocit viny a strach, ba co hůř, pocit nejistoty z vlastní budoucnosti.

Ano, SVS funguje na principu „všechno nebo nic“, co se týče přístupu k dětem. Rodiče dle vlastního úsudku buď věří nebo nevěří, že jejich děti dokážou získat dovednosti potřebné pro život v Americe. Pokud je pravdou druhá možnost, je lepší převést dítě do některé ze škol s lidským přístupem, které ovšem věří, že děti potřebují více pomoci a vedení, než jsme schopni poskytnout v SVS.“

Volně přeloženo z „Reflections on the Sudbury School Concept“ (Daniel Greenberg, Mimsy Sadofsky)

pp