Nebezpečná poslušnost
Diskutuji s vámi vaše děti? Zpochybňují čas od času
vaše pohledy na věc? S odpovědí “protože sem to řek” by se nikdy nespokojily?
Buďte za to vděčni. Je to dobře! Možná jim svou ochotou diskutovat a uznat
vlastní chybu a omylnost dáváte do života mnohem víc, než jim přinese znalost
řešení kvadratických rovnic nebo schopnost určit druh vedlejší
věty.
Když se narodíme, jsme dobří a jsme otevření všemu, s
čím se setkáme. Nejsme zatížení balastem zkušeností, často negativních. Jako
houby nasákneme vše, co se kolem děje… názory okolí, přístup k životu, přístup
k sobě… a přijmeme je za své. Bezvýhradně věříme všemu, co dělají a říkají lidé
v našem okolí. Je to normální… ale přijde doba, kdy se začneme ptát. Jednoho
dne se nám v hlavě zrodí pochybnost. Opravdu mi bude zima a opravdu pak
nastydnu, když to říká maminka? Opravdu jsem nešika, když to říká paní učitelka?
Možná ano. Možná nám zima vážně bude a možná je skutečně náš talent úplně jinde
než v ručních pracích. Ale! Měli bychom mít možnost to zjistit sami a
vyhodnotit to. Nemusíme nutně věřit všem a všemu, co říkají druzí o nás a o
způsobu, jakým je správné žít. Samozřejmě si nemyslím, že by to rodiče (a další
vlivné osoby) se svými dětmi nemysleli dobře. Ve skutečnosti věřím, že těch, co
to dobře nemyslí je pouhé mizivé procento. Ale kdo může vědět, pro koho je ten
který konkrétní aspekt bytí „dobře“. Neříká se nadarmo, že cesta do pekla je
dlážděna dobrými úmysly… Všichni se rozhodujeme na základě souboru zkušeností,
které jsme za život posbírali. Ty zkušenosti ovlivnily naše chápání světa a
reality. Nemusí se ale jednat o pohled univerzální a jediný „správný“. Všichni
určitě děláme to nejlepší, co v danou chvíli umíme, ale dát prostor
druhým, aby si našli vlastní cestu, ačkoliv se vymyká té naší, může být leckdy
obtížné… potažmo jedná-li se o vlastní děti. O to víc to však vnímám jako
důležité. A ano, mluvím o dětech v jejich dětském věku. Protože když jim
nedáme prostor (ať už z nevědomosti nebo proto, že jednoduše nechceme),
aby se naučily ozývat, když se jim něco nelíbí, omezujeme tím v budoucnu jejich
schopnost se ozvat, pokud autorita zavelí příkaz, který je třeba v rozporu
s lidskostí obecně nebo je z jiného důvodu neakceptovatelný. (A i ve
vládě sedí jenom lidé, just saying…)
Zpochybňovat
autoritu je naprosto v pořádku, pokud jedná nelidsky. Ale copak je možné to dát
najevo, když nás odmalička učili, že paní učitelky, rodiče a další “autority”
je nutné poslouchat, nediskutovat s nimi a nebýt „drzí“ (=mít odvahu se
ozvat)? Pokud to tak bude, vždycky se může najít “nějaký Hitler”, který podrobí
lid zkoušce… a dokáže se pak lid vzepřít a ukázat odpor autoritě, která jedná nelidsky
nebo se jinak vzpíná zdravému rozumu? Odmala nám přece říkali, že musíme
poslouchat. Máme vůbec právo na to zvednout hlavu a dát najevo opozici? A
budeme to v dospělosti umět najednou „jen tak“, aniž bychom se to museli učit (pokud tedy vůbec chceme) v případě, že
jsme v dětství neměli možnost trénovat? Často klukům říkám, aby si udělali
vlastní výzkum, když vidím, že se jim něco nezdá. Nelpím na tom, aby mi
bezhlavě věřili. Pak spolu diskutujeme dál. A je to velká škola i pro mne.
Otevřít se novým myšlenkám a opačným názorům lze totiž vnímat jako obrovský
útok na naši integritu… ale i jako dar, který nám otevírá dveře z naší „omezenosti“.
Schopnost kriticky myslet, spolu s vědomím, že
lidskost a soucit mám na hodnotovém žebříčku vážně vysoko… jsou podle mne jedny
z největších vkladů, které můžu za sebe dětem k okoukání nabídnout…
pp