Když řeknu A: Děti se zvládnou naučit všechno, co pro život potřebují, musím říct i B: …když k tomu mají ty správné podmínky. Je tady ale jeden malý háček. Nikde neexistuje žádný mustr, podle kterého bychom ty podmínky mohli nachystat. Jasně, co se sebeřízení týče, jde především o bezpečné a pestré prostředí, přístup k nástrojům dané kultury, kontakt s lidmi různého věku napříč komunitou, laskavé, inspirativní a respektující dospělé, kteří jsou ochotni sdílet své dovednosti a zkušenost. Ale jinak to pro každého může znamenat něco úplně jiného, protože každý z nás je jiný. A to je přesně to, co někdo na sebeřízení miluje. A je to přesně to, co někoho na sebeřízení děsí. A někdy je to kombinace obojího. Je to jako skok do neznáma… všechno se učíme za pochodu, spolu s dítětem. Je to výzva. Ani ne tak pro dítě, které jen následuje svou přirozenost. Spíš pro rodiče, který to nejspíš v dětském věku sám nezažil a najednou je v situaci, kdy by měl dát dítěti svou 100% důvěru. Dá to někdy práci… se sebou sama.
Práce s vlastními strachy je pro mne alfou a omegou sebeřízení. Když své strachy stále míň a míň projektujeme do dítěte, najednou se sebeřízení děje. Teda ono by se dělo i tak. Jen už to vidíme. Je to vlastně “jednoduchý”, ale ta cesta k tomu jednoduchá být nemusí.
Pro mne osobně je tím nejdůležitějším umět naslouchat a vidět, když dítě něco potřebuje. Ne když my chceme, aby se zabývalo něčím, co přijde důležité nám, ale když jsme schopni spatřit, co je důležité pro něj, nechat ho v tom zrát a být poblíž a podat pomocnou ruku, když si o ni říká. Ne ji nutit a v dobré víře nabízet to “nejlepší” (pro nás), což dítě může intenzivně odmítat a my pak můžeme mít tendenci říkat “vždyť to nefunguje, k čertu se sebeřízením!!!”.
Dítě dobře vidí, pozoruje své okolí, pozoruje nás a chce být užitečnou součástí světa, ve kterém žije. Když vidí, že okolí to má zrovna tak.
Někdy můžeme dostat strach. Co když nepřijde nikdy? Co když ho nikdy nic nebude zajímat? Ale ruku na srdce. Vážně věříte, že se to může stát? Možná to nebude hned zájem o akademické dovednosti. Ale copak je možné, když jsme obklopeni životem, nezajímat se o nic? Když dítě nezavřeme do krabice, tak dřív nebo později na nějakou úroveň “akademie” (kterou dopředu opravdu popsat nelze) stejně dojde. Ale jen když dáme dostatek prostoru, aby se to mohlo „samo“ ve svém čase a vlastním způsobem stát.
Někdy váháme udělat krok do prázdna a nevěříme, že země tam je. Ale přesvědčíme se jen tím, že ten krok uděláme.
