Ad utahování šroubů ve vzdělávání aneb co má větší cenu: radost dětí a jejich vrozená chuť učit se (ano, po svém!) nebo… vlastně cokoliv dalšího, co někdo jiný než dítě, považuje za to nejlepší…
Přeloženo z Free to Learn, Peter Gray (pp):
„Výzkumní psychologové Mihaly Csikszentmihalyi a Jeremy Hunter před několika lety vedli studii, ve které zkoumali míru pocitů štěstí a smutku u studentů veřejných škol od 12 do 18 let. Více než 800 účastníků z 33 různých škol ve 12 různých komunitách napříč celou zemí nosilo po dobu jednoho týdne speciální náramkové hodinky, které byly naprogramované k náhodné signalizaci v čase od 7:30 do 22:30. Kdykoliv se ozval signál, měl účastník za úkol vyplnit dotazník (kde se nachází, co dělá, jak šťastně/nešťastně se cítí). Ukázalo se, že nejnižší úrovně štěstí dosahovali účastníci při pobytu ve škole, nejvyšší úrovně potom mimo školu při konverzaci a hře s kamarády. Čas strávený s rodiči se nacházel na škále někde uprostřed. Průměrně se štěstí navyšovalo během víkendu, ale následně prudce klesalo od pozdního nedělního odpoledne až do večera – v očekávání nadcházejícího školního týdne. Jak je možné dojít k závěru, že nejlepší způsob, jak vzdělávat děti, je přinutit je pobývat v prostředí, kde se cítí znuděné, vyděšené a nešťastné?
Je to příšerná ironie.
Ve jménu vzdělávání zde máme dětí, jimž chybí čas a svoboda, které potřebují k tomu, aby se dokázaly učit svým přirozeným způsobem.
A ve jménu bezpečí zde máme děti, jimž chybí svoboda, kterou potřebují, aby dokázaly rozvinout odvahu a sebedůvěru nutné k tomu, aby mohly vyrovnaně čelit životním výzvám a nebezpečím.
Nacházíme se uprostřed krize, která rok od roku narůstá. Ztratili jsme smysl pro to, jak vychovávat děti přirozeně. Zde v USA, ale i napříč celým rozvinutým světem, jsme ztratili ze zřetele schopnosti a způsobilost dětí. Stvořili jsme svět, ve kterém děti musí potlačit své přirozené instinkty potřebné k převzetí vzdělávání do svých rukou. Namísto toho mají bezmyšlenkovitě následovat nikam nevedoucí cesty, které pro ně připravili dospělí. Stvořili jsme svět, ze kterého doslova spousta mladých šílí a mnozí další si nedokážou rozvinout patřičné sebevědomí a dovednosti potřebné pro zodpovědnost v dospělosti.
A přesto – z řad odborníků a politiků se ozývá volání po mnohem víc omezujícím školství, nikoliv po jeho uvolnění. Chtějí víc standardizovaných testů, víc domácích úkolů, víc dozoru, delší školní dny i roky, víc sankcí proti dětem, které si berou jeden dva dny volna, aby je strávily s rodinou na prázdninách. Zdá se, že tohle je oblast, ve které se politici napříč politickým spektrem jednohlasně shodnou. Víc školy a víc testů je lepší než méně školy a méně testů.
Nadešel čas, aby se lidé postavili proti této děsivé tendenci. Děti nepotřebují víc školy. Potřebují méně školy a víc svobody. Také potřebují bezpečné prostředí, ve kterém si mohou hrát a zkoumat, mají přístup k nástrojům své kultury a k dalším lidem, kteří jim mohou pomoci na cestě, kterou si samy zvolí.“
