Mnohahodinové přípravy, hromada peněz vložená do knížek a nejrůznějších pomůcek i do materiálu, ze kterého jsem si vyráběla do hodin pomůcky vlastní, neustálé uvažování o tom, jak ty hodiny udělat ještě zábavnější, pestřejší a pro děti příjemnější tak, aby si z nich odnášely to, co jsem jim JÁ (postrkovaná ŠVP a tematickým plánem) měla za úkol předat. A následně jsem viděla, že i když ze svého pohledu dělám všechno možné i nemožné, NIKDY se nestalo, že bych se zavděčila všem. Byly to hezké roky, na které s láskou vzpomínám, s dětmi jsme měli dobré vztahy, ale pořád jsem nemohla přijít na to, jak to zařídit tak, aby se konkrétní nesourodá skupina s nadšením a úspěchem naučila všechno, co říkám a aby je to navíc i bavilo (jo, takhle naivní jsem tenkrát byla 
). Málem jsem se přetrhla a možná včas odešla na mateřskou, kde mi všechno došlo. Pochopila jsem, že není možné zavděčit se všem a taky jsem pochopila, že příčina není ve mně… že to nejsem já, kdo dělá málo a měl by dělat víc, aby to začalo fungovat na 100 %. To všechno jsem věděla, ale ještě mi chybělo pochopení, proč tomu tak je. Léta mateřské a pozorování vlastních dětí a jejich způsobu, jakým se učí a následně pozorování mnoha dalších dětí v naší komunitní škole, která je na sebeřízení založená, mi daly odpověď na moje proč…
). Málem jsem se přetrhla a možná včas odešla na mateřskou, kde mi všechno došlo. Pochopila jsem, že není možné zavděčit se všem a taky jsem pochopila, že příčina není ve mně… že to nejsem já, kdo dělá málo a měl by dělat víc, aby to začalo fungovat na 100 %. To všechno jsem věděla, ale ještě mi chybělo pochopení, proč tomu tak je. Léta mateřské a pozorování vlastních dětí a jejich způsobu, jakým se učí a následně pozorování mnoha dalších dětí v naší komunitní škole, která je na sebeřízení založená, mi daly odpověď na moje proč… Odpověď leží v pochopení faktu, že každý z nás je originál – máme různé vlohy, různá zaměření, baví nás různé věci a různé věci nám dávají smysl. Máme různý temperament, učíme se různými způsoby a potřebujeme k tomu různé zdroje a různé prostředí. Navíc, aby toho nebylo málo, načasování všeho, co se potřebujeme naučit k dosažení svých cílů je taky různé. Dobře se to chápe, když se to týká ježdění na kole. Horší to je, když se to týká třeba čtení. Zatímco u kola nemá většinou nikdo potřebu na dítě tlačit a nechá mu prostor pro vlastní načasování, u čtení už je často „problém“. Jakmile se dítě příliš vymyká „tabulkám“ nebo schopnostem sousedovic Pepíka, je potřeba to řešit. Přitom by pravděpodobně stačilo… počkat. Já vím, většinou tlačí systém (škola) a když chce člověk v standardním systému zůstat, musí se podřídit … nebo tlačí vlastní očekávání, zkušenost nebo strach – s tím už se ale pracovat dá, pokud člověk chce.
Pokud bych dnes měla potřebu dát si pod sklo (učitelského stolku, který v Sudbury nemám :-) ) podobný motivační citát, možná by zněl třeba nějak takhle…
Jestliže se dítě neučí způsobem, jakým ho vyučujeme, možná bychom měli s vyučováním přestat, abychom mu nezkazili jeho vrozenou chuť naučit se ve svém vlastním čase to, co potřebuje. Prostě ho jen obklopit láskou, důvěrou a inspirativním prostředím, kterým je svět, ve kterém žijeme.
pp
