„Jak má asi nechat své dítě doma a vzdělávat ho, když pracuji jako………….. (doplňte) a má to tato specifika………….. (doplňte). A můj manžel pracuje jako………………. (doplňte) a má to tato specifika…………… (doplňte)?“

Nevím… neznám univerzální recept. Kdyby existoval manuál, který spolu s narozením dětí, dostane každý rodič, bylo by to možná jednodušší… ale taky asi hrozná nuda – nemít možnost vše postupně odkrývat a rozhodovat se podle vlastních nejlepších přesvědčení…  Navíc, kdo mne znáte, já nejsem zrovna ten typ, který vaří rád podle receptu  J.

Můžu sdílet svůj příběh, ale vždycky to bude jen střípek do skládanky, kterou si každý z nás potřebuje poskládat po svém a úplně sám… Život každého z nás je naprostý unikát a je jenom náš. Zodpovědní za něj jsme jen sami sobě. Nikomu jinému.

Já třeba proto, abych mohla být s dětmi doma na IV, jsem opustila teplé a jisté místo a pro mé potřeby finančně velmi nadstandardně ohodnocené. Navíc šlo o práci, kterou jsem tehdy milovala a svého času mi dávala smysl a žila jsem pro ni. Komu by se chtělo pryč… navíc udělat krok do naprostého neznáma a s nejistým výsledkem, všechno ve svém životě překopat a začít u toho podnikat… Ale… ani na chvilku jsem nelitovala. Stojí nás to možná jistá omezení, která vnímám jako dočasná… ale to, co nám to jako rodině přináší, je pro nás mnohem cennější.

Přiznávám, že mi v tom „pomohla“ mateřská, díky které jsem si mohla vše dobře promyslet a věci měly šanci se dít postupně. A také samozřejmě manžel, který mne v rozhodnutí podpořil… Když máte po boku podporujícího partnera, všechno je podstatně snazší (ale znám i zkušenosti žen, které tu podporu nemají, a přesto to zvládly).

Takže já opravdu nevím, jak to máte udělat, abyste mohli mít dítě na IV, když pracujete jako………... Neexistuje žádná série správných postupů, které vám zaručí, že vše poběží jak na drátkách. Je to o tom zariskovat a o tom, jak moc svému přání věříte. Je to i o vašich prioritách. Ale pozor! Vážně to nemyslím tak, že kdo nemá dítě na IV, nemá dítě jako prioritu. Nemluvím o prioritě dítě vs. moje práce, ale o prioritě mít dítě na IV vs. moje práce. To je podstatný rozdíl.

Osobně věřím tomu, že kdo hledá důvody, proč to nejde, vždycky nějaký najde. Stejně tak, kdo hledá způsoby, aby to šlo, tak ten svůj správný a unikátní najde taky…

pp

Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrázek
  S nejmladším synem jsme nedávno navštívili PPP ohledně vyjádření k individuálnímu vzdělávání. Byl to zážitek, který si co dva roky ráda nechám ujít, takže pokud byste někdo měl tip na PPP (do zprávy), kde potvrzení má platnost delší než dva roky a kde “berou”, budu vděčná . Paní byla mladá a v podstatě hodná, ale mám pocit, že naše mimosystémová očekávání už z podstaty nemohla být naplněna. Normu máme prostě trochu jinde... Syn se mne po vyšetření ptal, proč ho ta paní vůbec neposlouchala… Myslel tím to, že jí několikrát zkoušel se zájmem něco vyprávět na její přímou otázku třeba ohledně jeho zálib apod., zatímco ona blahosklonně pokyvovala hlavou a ani jednou se na něj nepodívala. Jen si dál něco čárkovala a zapisovala. Dotýkalo se ho to, vnímal to. Stejně jako by se to v rozhovoru mezi čtyřma očima dotýkalo mne. Stejně tak při “samostatné práci” několikrát paní oslovil s tím, že nerozumí zadání (skvělý, že se v šesti umí ozvat) a nechápal, proč mu neodpoví nebo ho aspoň nepožádá,
Další informace
Obrázek
Je to velký rozdíl… Když jsem před mateřskou učila češtinu a angličtinu na základní škole, měla jsem před sebou třídu +/- 20 dětí, pro které jsem s nadšením chystala své hodiny. Tenkrát jsem ještě úplně nepřikládala valnou důležitost vnitřní motivaci, a proto jsem z hodin občas odcházela smutná a frustrovaná. Proč nedokážu zaujmout úplně všechny? Dokážu jich zaujmout hodně, vztahy máme hezké… ale proč, do prčic, nezaujmu úplně všechny? Nejsou moje hodiny dost poutavé a dobře připravené? Mám víc pracovat s interaktivní tabuli? Víc propojit s ostatními předměty? S realitou života? Jak se můžu ještě víc rozkrájet? Tenkrát jsem neměla tušení, že to není o mně. Bylo to o tom, že děti v té třídě se mnou být musely. Nevybraly si mne. Nevybraly si obor, do kterého jsem je měla zasvětit. Příkaz shora zněl jasně: "Naučit češtinu". Vnitřní motivace za těchto podmínek fungovala možná pro hrstku těch, u kterých jsem se zrovna trefila do časo-prostorovo-tematicky-osobnostní roviny, kter
Další informace
Obrázek
  „Jo ták, on chodí do tý školy, kde se neučej, hmmm.“ „Oni teda nechodí do normální školy a ty se s nima ani neučíš. A jak se teda naučili číst? Jestli to teda uměj…“ S podobnými pohledy se setkávám poměrně často. Přímo i zprostředkovaně. A citace výše patří ještě do kategorie těch jemnějších sdělení. Je mi jasné, že se na autory podobných výroků není potřeba zlobit. Vyrostli většinou v přesvědčení, že škola s učitelem v čele a objemem konkrétní látky, kterou je nutné předat, je základ života. Když tohle neabsolvuješ, seš v pytli… a nadobro odepsanej. Čeká tě budoucnost na pracáku nebo v lepším případě kariéra na stupátku popelářského vozu. Nikdy se nenaučíš psát, číst ani počítat. Škola má na tohle všechno patent. Potřebuješ ji, a basta. Já v takovém přesvědčení, asi jako většina z nás, teda taky vyrostla, ale díky mnoha okolnostem jsem měla možnost to postupně začít vidět docela jinak. Nikdy mi nestačilo jako vysvětlení „protože sem to řek“ a „protože to tak prostě je, neptej se“.
Další informace