“Lepší šťastný popelář než neurotický předseda vlády”
Parafrázovaný citát „Lepší šťastný popelář než neurotický předseda vlády“ se už trochu vžil jako motto naší školy. Je v něm velký kus vtipu, nadsázky i pravdy zároveň. Pokud by to chtěl někdo chápat doslova, může se ptát, proč se chlubíme tím, že děti připravujeme na kariéru popeláře. Určitě nepopírám, že pro mne je osobní pocit štěstí a radost z práce, která mne těší a dává mi smysl, mnohem důležitější než několik titulů před a za jménem a práce ve stresu na vrcholu korporátu. V tomto smyslu mi zkrátka vychází líp ten popelář. Na druhou stranu je popelář do jisté míry i nadsázkou, protože absolventi Summerhillu a Sudbury škol se ve finále věnují celému spektru povolání (inklinujících zejména ke kreativitě) od kvalifikovaných řemeslníků, umělců, muzikantů přes sociální pracovníky až po vědce, zdravotní sestry a lékaře. Možná je někde mezi nimi i šťastný popelář. Každopádně společné mají především to, že měli možnost v dětství dlouho zkoumat své možnosti a tím našli svůj potenciál, za kterým si šli bez ohledu na názor okolí. Ti, kteří se rozhodli dále studovat, neměli v podstatě potíže (větší než uchazeči ze standardních škol) dostat se na další školu. Rozdíl mezi absolventy Sudbury a absolventy ze standardní školy je často zásadní v tom, že oni se pro svou profesi skutečně sami vědomě rozhodli. Nešli studovat proto, že se to od nich očekávalo nebo proto, že vlastně nevěděli, co jiného by měli dělat, ale proto, že to tak opravdu chtěli, potřebovali to pro uplatnění ve zvolené profesi a dávalo jim to tedy smysl. Já sama jsem možná také trochu příkladem výše uvedeného, ačkoliv jsem nikdy neprošla tím, co by se byť jen přibližovalo svobodnému vzdělávání. I přesto jsem našla svůj „důlek“ relativně včas. Často se totiž stává, že někdo ho nenajde vůbec. Vysokou školu jsem začala studovat až pět let po maturitě, ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že učitelství je skutečně to, co mne baví a čemu se chci věnovat. Ve stejnou dobu ale se mnou studovalo skutečně mnoho těch, kteří brali peďák jen jako „záchranu“ a podřadnou školu a vůbec neměli v úmyslu se učitelství věnovat. Chtěli jen „papír“. Po několika letech praxe postupně docházelo k vystřízlivění. A během mateřské jsem postupně zjistila, že se už do klasické školy vrátit nezvládnu. Učitelství mám ovšem v krvi a život bez společnosti dětí by pro mne nebyl úplně šťastný. Proto jsem si to zařídila tak, abych mohla učit dál, ale už jen ty, kteří mají skutečný zájem nebo je k tomu dovedou životní okolnosti – třeba vlastní a nezmanipulovaná chuť připravit se na přijímačky na střední. To už je ale jiný příběh.
