„Jo ták, on chodí do tý školy, kde se neučej, hmmm.“

„Oni teda nechodí do normální školy a ty se s nima ani neučíš. A jak se teda naučili číst? Jestli to teda uměj…“
S podobnými pohledy se setkávám poměrně často. Přímo i zprostředkovaně. A citace výše patří ještě do kategorie těch jemnějších sdělení. Je mi jasné, že se na autory podobných výroků není potřeba zlobit. Vyrostli většinou v přesvědčení, že škola s učitelem v čele a objemem konkrétní látky, kterou je nutné předat, je základ života. Když tohle neabsolvuješ, seš v pytli… a nadobro odepsanej. Čeká tě budoucnost na pracáku nebo v lepším případě kariéra na stupátku popelářského vozu. Nikdy se nenaučíš psát, číst ani počítat. Škola má na tohle všechno patent. Potřebuješ ji, a basta.
Já v takovém přesvědčení, asi jako většina z nás, teda taky vyrostla, ale díky mnoha okolnostem jsem měla možnost to postupně začít vidět docela jinak. Nikdy mi nestačilo jako vysvětlení „protože sem to řek“ a „protože to tak prostě je, neptej se“. Takové vysvětlení je samo o sobě nedůvěryhodné a hodné prozkoumání 🙂. Tak jsem teda začala zkoumat.
Když odpovídám, že starší kluci číst i psát umí, ale nedokážu vysvětlit, jak se to stalo, možná to působí tak, jako kdybych se snad i vytahovala, že mám nějaké super nadané děti s nadpřirozenými schopnostmi. Ale není zvláštní, že takových dětí máme plnou školu? Všechny děti, které znám (mám teda na mysli ty, kterým byl dopřán prostor pro vlastní tempo a růst), se ve svém čase základní dovednosti naučily samy nebo jsou na nejlepší cestě k jejich zvládnutí.
Pro mne „učit se“ neznamená zdaleka jen sezení nad učebnicí ve společnosti dalších stejně starých lidí a někoho dospělého, který má na vzdělávání druhých papír. Znám lidi, kteří ten papír mají, ale mám pocit, že by jim i jejich studentům mnohem víc prospělo, kdyby se věnovali něčemu jinému. A znám lidi, kteří žádný papír nemají a v kontaktu s dětmi jsou naprosto skvělí a i přes „nedostatečné“ pedagogické vzdělání, mají hodně co předat.
Přála bych všem, kteří nevěří na sebeřízené vzdělávání, aby měli možnost vidět to, co vidím každý den třeba já… doma i u nás ve škole. Děti účastnící se kurzu, který si SAMY vybraly, protože jim dává smysl. Ale v mnohem větším měřítku pak děti různého věkového složení, které si spolu v pestrém prostředí hrají, tvoří, komunikují a řeší neskutečné množství situací a problémů. Že na tom není nic školního? Cože tohle je za učení? No, pokud se na to díváte skrz měřítko standardního systému, pak asi budete mít vždycky pocit, že děti u nás proflákají den… Ale kdybyste měli možnost zastavit se a zkusili odložit svá očekávání ohledně toho, co by druzí měli… a na vlastní uši slyšeli ty často hluboké a zajímavé myšlenky nebo dokonce byli součástí takové konverzace… na vlastní oči viděli úžasnou a do morku kosti sytící a všudypřítomnou volnou hru… a prostřednictvím dalších smyslů, prožitků a pocitů vnímali atmosféru uvnitř, pak byste pravděpodobně pochopili, co mám na mysli, když říkám, že učení není jen produktem sezení v lavici. Přála bych všem, aby měli možnost vidět, kolik se toho - krom trivia (které je spíš těžké nezvládnout, když je člověk impulsy z oblasti čtení, psaní a počítání obklopen na každém kroku) děcka učí o světě kolem jenom tím, že v něm skutečně žijí a zajímají se o něj… svým tempem, svým způsobem a svým vlastním záběrem, který se nikdy nevyrovná očekáváním druhých.
pp

Populární příspěvky z tohoto blogu