Poruchy chování?
Nepopírám existenci diagnóz a dalších označení nebo jejich potřebnost - ostatně existovat musí, však jsme je vytvořili, no ne?
Studentce děkuji, neboť jsem měla možnost zamyslet se nad poruchami obecně… a došla k závěru, ze žádné dítě poruchu nemá. Snad za to rouhání nepřijdu do pekla. Je mi jasné, že tahle kacířská myšlenka leckoho popudí. Existují projevy chování, které se mohou lišit od zbytku "normálních" projevů, ale proč tomu říkat porucha... V obecně lidské rovině by snad nikoho ani nenapadlo o někom mluvit jako o porouchané bytosti, o tom, že má porouchané chování. Mám teď na mysli ty tisíce dětí, které mají diagnózu kvůli systému, do kterého jsou nuceny docházet (nikoho a nic víc nebo míň) a podstupovat případně "léčbu", aby v tom systému zvládly obstát.
To, co je porouchané, je systém, který ty “porouchané” bytosti vyrábí. Vše, co je “negativně” odchýlené od normy, kterou nastavil systém, je chápáno jako porucha. Nenapadá mne ale jediný dobrý důvod, proč bych o lidech měla takhle vůbec uvažovat. Ale chápu to zjednodušení: nekompatibilita se systémem = porucha. Nicméně to zjednodušení samo je porucha.
Mám velmi blízkého člověka, který - být v systému - byl by jistojistě diagnostikován s (asi ne jen jednou) poruchou. Přitom je to bytost neobyčejná, veskrz úžasná, dobrá a originální… stejně jako všechny ostatní bytosti - svým vlastním způsobem. Ale v systému by pro ni nebylo místo. V systému by získala nálepku, které by nejspíš začala časem dělat čest. Nomen omen… možná ne, možná by ji ten systém zlomil.
Špatně je obojí, protože ta bytost je sice svébytná, ale rozhodně není porouchaná.
pp
