Láska není v křeči sevřená pěst.

Nedám. Nepustím.
Dělej, co chci já.

Láska je polibek motýla na tvou otevřenou dlaň.
Zůstaň, jak dlouho budeš chtít.
A vůle buď jen tvá.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Obrázek
  Co je v lidské historii 50, 150 nebo 200 let? Jen malý okamžik. Jen tenhle malý okamžik stačil k tomu, aby se v oblasti lidských práv učinil obrovský pokrok. Na druhou stranu se zdá snad až děsivé, že ještě poměrně nedávno v našem západním demokratickém světě byla doba, kdy děti pracovaly v továrnách, ženy neměly volební právo a rasová diskriminace bujela v těch nejrůznějších formách. A lidem to přišlo normální. Protože „takhle se to přece dělá“. Proč nad tím přemýšlet, když to za nás už někdo vymyslel a je to vlastně dost pohodlné. Je to pohodlnější než se proti tomu bouřit. Vzpírat se. Zbytečně na sebe ukazovat prstem. A stát se nepohodlným. Přesto se vždy našli lidé, kterým stálo za to se vzepřít a prstem na sebe ukázat. Ne pro slávu, ale pro čistou touhu změnit svůj úděl. Úděl, o jehož podobě rozhodli jiní. Postavit se proti zavedeným regulím a zakřičet: DOST! I když ten křik byl zpočátku jen sotva slyšitelný šepot. Harriet Tubmanová byla neuvě...
Další informace
Obrázek
Mani byl jiný. Nebyl hloupý. Nebyl ani zlý. Jen… trochu jiný než většina ostatních dětí. Když ve třídě všichni poslouchali paní učitelku, Mani si kreslil. Když měli pracovat na úkolu, on se díval z okna a přemýšlel, odkud se bere vítr, proč listy na podzim mění barvu a pak spadnou na zem a jak se ptáci domlouvají, když společně táhnou v obrovských hejnech. Když už nemohl dál sedět na místě, chodil po třídě nebo vykřikoval. Paní učitelka už nevěděla, co s ním. Jednoho dne za ním přišla maminka. „Paní učitelka říká, že tě bolí soustředění... že rušíš. Prý by ti pomohly léky… aby ses líp přizpůsobil ostatním a mohl se soustředit.“ Mani je zkusil. A svět ztichl. Náhle slyšel, co říká učitelka, ale přestal slyšet sám sebe. Přestal vnímat, kdy má chuť něco tvořit, kdy potřebuje pohyb. Jen jako by z dálky slýchal svou mysl, jak se ptá. Byl klidnější. Ale i smutnější. Večer doma seděl u stolu, civěl na papír a ticho v hlavě ho tlačilo. Jednoho dne přišla nová učitelka. Neřekla: „Uklidněte se.“...
Další informace
Obrázek
  Když přestaneme učení konzervovat jen jako "vědomosti získané ve škole", vidíme pak, že je prostě úúúplně všude... A taky nám dojde, že není důležitý jen výsledný "produkt", ale celá ta cesta a vše, co jsme na ní posbírali... Sedím v křesle. Přichází nejstarší syn. Začne mi pěstí bouchat do opěrky. Trochu vyjeveně a s otázkou v očích na něj koukám. On se jen potutelně usmívá a buší dál. Nic neříká. Po chvíli si všimnu, že rytmus toho bušení má nějaký řád. Sakra, co mi to jen připomíná... Zaposlouchám se pořádně a vystřelím: “TO JE MORSEOVKA?!” “No KONEČNĚ… píšu ti dokola AHOJ” Naučil se morseovku. Aniž bych to vůbec tušila. Když jsme se o tom dál bavili, tak prostě jen během jednoho dne dokázal vsáknout celý princip a naučit se ji… bez pomocných slov (jakože CÍ-LOV-NÍ-CI tá-ty-tá-ty ), což mi hlava vůbec nebere. Prý ztráta času. Díky appce v mobilu, jak jinak . Cesty učení každého z nás jsou unikátní. Stejně jako témata, která jsou jeho předmětem. Vědět, co a jak ...
Další informace