Od chvíle, kdy jsem objevila "zázrak", který mi s sebou do života přinesla "respektující výchova" a sebeřízení, uplynula pěkná řádka let a já ušla kus cesty a prošla u toho několika fázemi…
RESPEKTUJÍCÍ RODIČ - SNÍLEK
Nejdřív se mi ta myšlenka jen líbila a pohrávala jsem si s ní. Chtěla jsem ji zkusit zařadit do svého života. Dávala mi smysl a intuitivně jsem tušila, že je to "správné".
Pak přišlo období, kdy jsem si to všechno dovolila nechat vplout do života. Hodně jsem četla a poslouchala vše na toto téma. Přišlo mi to fakt úžasný a já měla potřebu o tom všude vyprávět a přiznávám, že to bylo i období vztekáni se na sebe, kdy mi to nešlo tak, jak bych chtěla. Ve vyjadřování jsem často sama sobě přišla mechanická a nepřirozená. A taky to bylo období vztekání se na druhé, kteří s touto myšlenkou nesouzněli a dávali mi to najevo. Teď zpětné vidím, že jsem od nich získala skvělé lekce. Byli těmi nejlepšími učiteli, kteří mne zkoušeli, zda si to všechno zvládnu ustát a zda vytrvám. Byla to taky doba, kdy jsem měla obrovskou potřebu všem vysvětlovat, jak je to celý boží. Teď vidím, že jsem touhle potřebou jenom suplovala svou počáteční nejistotu… a spíš než ostatní jsem přesvědčovala samu sebe. Protože zatím jsem neviděla mnoho výsledků. A ujištění jsem potřebovala jako sůl. Bylo to jako učit se nový jazyk, kterým moc lidí nemluví. Logicky to člověku zpočátku moc nejde a nezní to úplně přirozeně. Chce to prostě trénink.
RESPEKTUJÍCÍ RODIČ - STÁLE TROCHU NEJISTÝ PRAKTIK
V dalším období už přicházely první výsledky. Takové ty dojemné momenty poskytující pozitivní zpětnou vazbu, kdy dítě přijde a řekne “Mami, ty ši šmutná? Můžu ti nějak pomoct?”, které se střídaly s panickymi myšlenkami “panebože, panebože, jsem tak milá a laskavá a snažím o pochopení a stejně se mi to nevrací, jak bych chtěla...." nebo "už mi z toho pukne hlava, nezvládám to... co když jim zkazím život. Božka odvedle to přece říkala, jaký z nich vyrostou zmetci.” Tehdy jsem chtěla, aby vše šlo instantně a hned. Bylo těžký počkat a nechat věci uzrát. Chtěla jsem důkazy - kvůli sobě i kvůli okolí, které si leckdy klepalo na čelo a mělo pocit, že to, co provozuju já, není výchova, ale umožnění dětem urvat se ze řetězu a nechat si s…. na hlavu. Těch pohledů ve stylu “počkej, tohle se ti jednou šeredně nevyplatí” bych nespočítala. Výchova je dlouhodobej proces a spletitá cesta. Není to jako zalejt si čaj. A já tenkrát chtěla čaj. Hned a teď.
RESPEKTUJICI RODIČ V ROVNOVÁZE, ALE STÁLE NA CESTĚ…
Jak šel čas, přicházelo víc zkušeností a já viděla jasnou převahu toho dobrého. To mi dávalo jasné odpovědi a důvěru v celý proces… Postupně jsem přišla i o tu nejmenší potřebu někomu něco vysvětlovat (pokud se tedy někdo vyloženě nezeptal). Logicky - už jsem o tom, že “to funguje” nepotřebovala přesvědčovat samu sebe. Teď ve svém počínání vnímám rovnováhu. Nespěchám a pozoruju. Když se nepovede všechno tak, jak bych chtěla, nezlobím se už na sebe. Jsem jen člověk. Jsem jenom máma, která má taky občas všeho nad hlavu a to poslední, co zvládá, je být mistryní zenu. A ani jí být nechci. Chci, aby kluci věděli, že nemají dokonalou mámu, která si na nic nehraje. Mámu, která je upřímná a která s nimi nemanipuluje, aby je dostala, kam chce. Mámu, která pláče, když plakat potřebuje, ale která se s nimi přece jen víc směje. A chci, aby věděli, že je bude milovat, i když oni nebudou "dokonalí" a i když se vydají třeba úplně "nepochopitelnými" cestami, které si sami zvolí. Doufám, že tohle si budou pamatovat celý život.
“Respektujici výchovu”a sebeřízení jsme si zvolili sice kvůli dětem. Díky dětem jsem se ale i já naučila poslouchat a řídit samu sebe a musím říct, ze je to fakt skvělá medicína. Zkusili jste ji taky? 
