Nejstaršího syna letos čekají přijímačky na střední. Jeho volba, kterou učinil loni v květnu, byla v podstatě blesková a zároveň naprosto jasná, promyšlená a zacílená. Byla pro něj tak jasná a nezpochybnitelná až do té míry, že vůbec neuvažoval o tom, že by si podal přihlášky i na další školy, kdyby to tady nedopadlo. Od té doby se nezměnilo nic. Tedy co se týče té volby.

Jinak se ale změnilo asi úplně všechno.

Zvolil obor s talentovou zkouškou, začali jsme tedy zjišťovat požadavky. Součástí přijímacího řízení je kreslení a modelování dle zadání a dále příprava portfolia domácích prací. Když jsme tohle v červnu zjistili, lehce jsem zpanikařila. Syn nikdy nekreslil ani nemodeloval, možná když mu bylo třeba čtyři nebo pět. Od té doby nic, maximálně piktogramický panáček. Pořídili jsme tedy potřebnou výbavu a začal z mého pohledu naprosto neuvěřitelný proces, jehož hybným mechanismem byl, a stále je, on sám. Bez úkolování a hlídání z vnějšku.  V Sudbury si domluvil kurz kreslení a modelování. Hledal a vstřebával informace. Studoval obrazy a perspektivu. Radil se se zkušenějšími. Piloval techniku. Chystal si svá zátiší a nořil se do nich. Já jsem v tom všem jen tichý přítel, který je připravený rozdávat emocionální i materiální podporu, když je potřeba.

Ačkoliv se mi jeho volba jediné školy v první chvíli jevila jako nerozumná a musela jsem tomuto rozhodnutí přivyknout, naprosto jsem ji respektovala a časem mi připadala vlastně i obdivuhodná. Obdivuhodná proto, že jsem za ní viděla nikoliv náhodné a nepromyšlené rozhodnutí mladého člověka, ale pravý opak. On dělá vše pro to, aby byl přijat. Zároveň je však připravený i na variantu, že to dopadnout nemusí. Má jasno i v tom, co by v tomto případě dělal - našel by si brigádu, chodil by na praxi ve zvoleném oboru, připravoval by se na příští rok… a zkusil to znova.

Nemyslím, že každý by musel mít v devítce naprosto jasno o tom, co chce dělat a připouštět jen jednu jedinou možnost. Je úplně v pořádku nevědět, nebýt si jistý a dát si přihlášky na více škol. Stejně jako je úplně v pořádku nedat si přihlášku žádnou. Je v pořádku jít na učňák, najít si brigádu, studovat v zahraničí, zařídit si praxi a koukat mistrům pod ruce, …. Je totiž v pořádku umět se poslouchat a jít svou cestou bez ohledu na to, co by si přálo okolí. Je to v pořádku a zároveň je to neuvěřitelně cenné. Slyšet svůj hlas a neplést si ho s hlasem lidí kolem nás.

Já vím, že tohle může být pro rodiče těžké. Všichni milujeme své děti a chceme, aby byly šťastné. Někdy můžeme však mít tendence zapomínat, že jde o jejich životy.

Děti nám ale doslova NIC nedluží.

 Jejich volby se nemusí nutně shodovat s našimi a je to tak v pořádku. Kdyby se eliminoval tlak z očekávání mezi rodičem a dítětem, zůstal by po něm prostor… pro vzájemné pochopení.

 

„Vaše děti nejsou vašimi dětmi. Jsou syny a dcerami Života, toužícího po sobě samém. Přicházejí skrze vás, ale ne od vás. A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří.

Můžete jim dát svou lásku, ne však své myšlenky, neboť ony mají své vlastní myšlenky.

Můžete dát domov jejich tělům, ne však jejich duším, neboť jejich duše přebývají v domově zítřka, který vy nemůžete navštívit dokonce ani ve svých snech.

Můžete se snažit být jako ony, nepokoušejte se však učinit je podobné sobě. Neboť život nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška.

Jste luky, z nichž jsou vaše děti vystřelovány jako živé šípy. Lučištník vidí na stezce nekonečna terč a napíná vás svou silou, aby jeho šípy letěly rychle a daleko. Ať napínání rukou Lučištníka je pro vás radostí. Neboť jak miluje šíp, který letí, tak miluje také luk, který je pevný.“ (Chalíl Džibrán – Prorok)