Jsem intuitivní rodič. Ale musela jsem si k tomu dojít. V minulosti jsem se zajímala o to, jak co “nejlíp” vychovat děti. A i když nejsem vůbec ten typ, co by s nadšením obrážel hromadné kurzy, pár jsem si jich na vrub připsala…kdysi v začátcích mateřství to bylo několik kurzů Montessori pedagogiky a pak kurz vedený dr. Nováčkovou Respektovat a být respektován. A hodně jsem četla. A četla. A četla. O tom, jak se děti učí a jak jim v tom být oporou. Jak vychovat samostatné, sebevědomé, přitom laskavé, a zodpovědné bytosti. Chtěla jsem asi něco jako návod. Hledala jsem ho na každém kurzu a v každé knížce. A byla z toho vyčerpaná. Zjistila jsem, myslím včas, že nic takového neexistuje. Nemyslím, že by kurzy a čtení byly k ničemu. Dostaly mne spolu s každodenní praxí tam, kde jsem teď.  A doteď nevím, jaké důsledky moje počínání bude v „důsledku“ mít. Jen vím, že to dělám vědomě a nejlíp, jak v tuhle chvíli umím. A to stačí.

Zjistila jsem mimo jiné, že je pro mne důležité mít s dětmi opravdový vztah. A o tom jsem zase zjistila, že se mi ho daří budovat důvěrou a důvěryhodností. Jsem přímá a upřímná a sdílím s klukama doslova všechno, na co se mne zeptají, co je zajímá a chtějí po mně vědět. Nic není tabu. Přicházejí mj. otázky na moje první lásky. Otázky týkající se alkoholu a dalších „neřestí”. Otázky ohledně sexu. … Když se narodili, představa toho, že třeba konkrétně tohle téma jednou přijde, mne upřímně děsila. Ale časem jsem zjistila, že úplně zbytečně. Kolikrát jsem si na začátku svého mateřství v duchu představovala, jak tohle s nimi budu jednou probírat a na pozadí mi šly trapné situace z filmů, kdy se rodič odváží téma vytasit, protože má pocit, že „už je čas“. Tak ne… u nás ani nevím, jak se to stalo a děje průběžně dál… naprosto neplánovaně, po kouskách… když zrovna něco potřebují vědět nebo sdílet. A já se pokaždé zajíkám radostí a dojetím, že se mnou takhle mluví. Otevřeně, bez zábran, bez uzardění. Třeba jsem si taky myslela, že téma menstruace nebudu nikdy jako máma tří kluků vůbec řešit (a upřímně, trošku jsem kvůli tomu mačkala slzu a cítila smutek z absence holčičky). Jak moc jsem se pletla. I tahle otázka nedávno přišla. A já mohla otevřít téma ženství a bylo to krásný povídání, bez pocitu trapnosti na jedné i druhé straně.

Prostě chci asi jen říct, že i když nikdo z nás nemůže předem vědět, co nás během rodičovství čeká, nabídnout dětem otevřenost, upřímnost, důvěru a lásku bez podmínek se, tuším, vyplácí...